Alexis Jenni - Francouzské umění válečné

Alexis Jenni – Francouzské umění válečné

 

Protože už nevíme, kdo jsme, hodláme se zbavit těch, kteří se nám nepodobají.

 

Byl jsem naštvanější a naštvanější. S každým dalším přečteným odstavcem, větou, tečkou. Ostatně jako pokaždé, když držím v ruce knížku, u které nechci, aby někdy skončila. Trpím totiž syndromem poslední stránky. Přeji si smrt všech oblíbených hrdinů znamenající bezstarostnost nad jejich dalšími osudy. Nebo alespoň závěrečné odhalení, které mě přinutí přetrhat s nimi citovou vazbu. Čím více hodin s nimi strávím, tím obtížněji je dostávám z hlavy. A “Francouzské umění válečné” má šest set stran.

 

Rodiče mých kamarádů, přátelé mých rodičů, všichni ti roztomilí dospělí lidé, kteří mě objímali, zvedali ze země, posazovali si mě na kolena, obsluhovali mě u stolu, možná těma samýma rukama stříleli, podřezávali, topili, používali elektrické kleště, jimiž vyrvávaly z mučených křik. … Kam se poděli všichni ti, kteří se naučili dělat tohle? Když jsme konečně přestali válčit, jak jsme se zbavili všech vrahů z naší úplně poslední války? Nezbavili jsme se jich, vrátili se domů.

 

Román o válce a malování tuší. Kniha, ve které se vedou bitvy zbraněmi, štětcem, myšlenkou. Příběh o státu, národu, kolonii. Dějiny Francie od druhé světové války po nedávnou minulost. Polemické rozepře a glosy o tématech důležitých pro každou zdravou společnost. O otázkách, na které jedni odpovídají slovem a druzí činem. A oba tábory jsou si vědomi, že důvody, proč tyto otázky nyní řeší, mají kořeny v minulosti.

 

Jde o prostý důsledek násilných období dějin: některá běžně užívaná slova vybuchnou zevnitř, protože je ucpe krevní sraženina, stanou se obětí zástavy významového oběhu.

 

Při pročítání kulturních rubrik, literárních anket nebo bilančních rozborů občas narazím na stesky po velkém českém románu. Nejsem schopný rozlišit, nakolik jde o nářek fiktivní a nakolik skutečný, neboť přiznávám, že nejsem v současné domácí literární produkci tolik kován jako v té hudební, kde fiktivní témata a výkřiky stále hrají prim, ale pokud bych měl popsat podobu onoho chtěného románu, namířil bych prst na “Francouzské umění válečné”.

 

Potřebujeme především střechu nad hlavou, takovou, aby nespadla, aby nás chránila a abychom se pod ni všichni vešli. Barva zdí nijak nenarušuje pevnost střechy. Střecha jen musí být dost pevná.

 

Možná by vlastně úplně stačilo ho opsat. Změnit geografické reálie, přizpůsobit historické souvislosti. Pocity z německé okupace, sídlištního boomu, přistěhovalectví, konzumního způsobu života lze ponechat. Pasáže, kde se Francie vyrovnává s minulostí koloniální politiky, především válkou v Alžírsku, by se nahradily odsunem sudetských Němců, cílenou likvidací nejen válečných hrdinů a léty života v komunismu obecně, ztrátou území. Úvahy o únavě některých slov pak rezonují napříč jazyky. Proč nevyužít putovní licence televizních reality show také na knihy?

 

Také jsem byl malý; a jako mnoho dalších v té době jsem i já bydlel v polici. Lidé se uklízeli do skladů, do velkých regálů ze světlého betonu, do úzkých, vysokých a velice dlouhých domů. … Všichni pobaveně sledovali život na balkonech, ale v hloubi duše odtud toužili utéct. Všichni chtěli zbohatnout tak, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami.

 

V obecné rovině by to fungovalo. Předchozí citace by po opravě zněla: Všichni si chtěli nakrást tolik, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami. Ale mentalita a historické zkušenosti se přece jen ošálit nedají. Evropa je sice společný prostor, ovšem složený z individuálních kousků krajiny. Nebo, řečeno v souladu s filozofií jedné z postav knihy, Evropa je jenom slovní konstrukt, který jsme si vytvořili, abychom se mohli ohánět vyššími cíli. Alexis Jenni psal svůj román pět let. Snad mezi námi chodí spisovatel, který má už minimálně čtyři roky za sebou a příští Velký knižní čtvrtek představí “České umění zapomnění”. A já budu zase naštvanější a naštvanější.

 

Ale když o něčem neslyšíte, neznamená to, že to zmizí: je to tu a v tichosti to účinkuje, jako zemská přitažlivost.

 

Alexis Jenni – Francouzské umění válečné. Praha: Argo 2013, překlad Danuše Navrátilová