Alžběta Bublanová - V Tichu

Alžběta Bublanová – V Tichu

Vizuální volba (povedený obal) na slepo (něco českého, něco nového, něco, prosím). Touha vymanit se na chvíli z četby akademicky strojeného “Telegraph Avenue” mě přivedla ke knížce, která je pravým opakem románu Michaela Chabona. Místo kostrbatých slovních výmolů, přehršle postav a klikatících se dějových linek, nabízí účelovou strohost a jednoduchý příběh odrážející se i ve způsobu psaní, který jako by z technické příručky spisovatelské vypadl. “V Tichu” to je patnáct let v životě dívčí hrdinky měnící se v ženu. Přes období puberťácké rebelie po vědoucí poznání pravd těžkého bytí. Nebo také o proměně vztahu k matce, mužům, alkoholu a pozor, také ke vzdělání. Dobře se to čte. Kdybych byl opačného pohlaví měl bych pro činy hlavní hrdinky možná větší pochopení a snad bych jim pak i rozuměl. Takhle jsem snahu o přijetí jejich nezbytnosti jako odrazu psychologie hlavní postavy vzdal hned po prvních stránkách. Prostě jsem četl. Už jsem se zmiňoval, že se to dobře čte? A ušklíbal jsem se nad rehabilitací pouličních finančních poradců. A ušklíbal jsem se nad vykreslením vztahu s nadřízeným finančním poradcem s důrazem na slově nadřízený. A ušklíbal jsme se nad koncem ve stylu: došel mi papír. Přitom ještě pár stránek zpátky před tou poslední se zdálo, že půjde i o víc než lehké čtení. Jediné, co jsem doopravdy ocenil, ale z důvodů možného zklamání to odmítl zpětně zkontrolovat, byl přechod z osoby, která má odpověď na všechno, na osobu, které se v hlavě honí více otázek než odpovědí. Ale jak říkám, je to kladný bod bez záruky. Vlastně počkejte, ještě tu mám jedno pozitivum. Od držitelky ceny Akademie literatury české jsem se vrátil k majiteli Pulitzera a našel až překvapivé zalíbení v jeho “Telegraph Avenue”.