Anna Bolavá - Ke dnu

Anna Bolavá – Ke dnu

Daleko větší pop než posledně. Po intenzivním průzkumu hlubin mikrokosmu duše sběračky bylin následuje ne příliš objevný vesnický místopis figur a figurek. Jestliže jsem v případě Do tmy kvitoval, že je kniha přirozeně zalidněná osudy z našeho sousedství, postavami, které žijí, tak nyní nastává pravý opak. Napoprvé jsme sledovali přehlídku sousedů z odstupu, tentokrát jdeme přímo v jejich průvodu. Pouťovém průvodu. Osudy, o kterých jsme toho příliš nevěděly, po rozkrytí ztratily kouzlo a přitažlivost. Některé z úplně nových jsou vybarveny podle šablon omalovánek pro dospělé. Můžete se přetrhnout v šílené kombinaci barev, ale výsledkem je pořád kytka nebo motýl. Nebo mladý bulvární novinář pasoucí se na své moci; nejzbytečnější a nejzbytnější postava románu.

Kniha začíná velkolepě budovaným antré po vzoru největších dramat. Na scénu vstupuje postupně několik postav, které obklopuje doslovná i pomyslná mlha. První dějství strhujícím způsobem šponuje zvědavost a jedná se o řemeslně nejlépe zvládnutou pasáž knihy. Ne, že by zbytek za nic nestál, ale zkrátka nenabízí odpovídající katarzi. Je to spíš sled banálních historek, který postupně přestává zachraňovat i náznak magického realismu živoucí mlhy a pohádkových postav. Pozitivnímu dojmu nenapomáhá poněkud svévolná a nedotažená kritika českého zdravotnictví. 

Vzhledem k tomu, že jak epizoda se zlou okresní nemocnicí, tak bulvární novinář, jsou jen další kopie vžitých mediálních obsahů plné stereotypního a klišé uvažování, nabízí se však také otázka, jakou skutečnou funkci v knize mají. Zda tedy jde jen o marnivou potřebu vyjádřit se k těmto tématům (viz Michal Viewegh a recenzenti) nebo o promyšlenou sociologickou sondu do uvažování „obyčejných“ lidí se vším všudy. První možnost by mohla zpochybňovat skutečnost, že v té předešlé byly podobné pasáže upozaděny na minimum. Druhou pak ale podkopává er forma vyprávění, která je zabraňuje přiřadit k mysli konkrétních postav.

Nemusíte číst Do tmy, abyste si užili Ke dnu. Jak v rozhovoru pro Literární noviny řekla sama spisovatelka: Označení volné pokračování má pouze usnadnit nezasvěcenému čtenáři orientaci v obou knihách. Dokonce se domnívám, že je lepší první z nich neznat. Nevědět, jak vynikající a ve způsobu vyprávění jiná je.

Tam, kde Hájíček skrze Dešťovou hůl popisuje prostřednictvím vztahu k půdě proměnu hodnot naší společnosti a Šindelka přispívá Únavou materiálu k diskusi nad uprchlickou krizí, chybí u Bolavé moment, kterým by bylo možné její aktuální román vztáhnout k obecnějšímu jevu. Ke dnu není uměleckou reflexí světa, krajiny, dějin, ale daleko spíše jen jejich symptomem, zpravodajským pokrytím. Není ani uměleckým popisem stavu a proměny lidské duše uchopitelným i mimo kontext okolního dění, jak tomu bylo v případě Do tmy. Ke dnu představuje daleko spíše literární ekvivalent přístupu ke quality tv v domácí veřejnoprávní televizi, kde se i kvalita dávkuje vyváženě s nekvalitou.