Anna Bolavá - Před povodní

Anna Bolavá – Před povodní

Bylo by asi na samostatný rozbor, proč člověk vstupuje do téže řeky i potřetí, když už podruhé se málem utopil, ale stalo se. A aby ta sebetrýzeň splňovala ukázkové hodnoty, zopakoval jsem si znovu i druhý ponor. Před povodní totiž přímo navazuje na předchozí Ke dnu a přeci jenom tři roky jsou dlouhá doba. Odstup sice nepomohl kvalitě, ale stanovení výše dna už ano. Některé živly je prostě lépe nechat spát. Stejně jako některé úspěchy.

Před povodní kopíruje druhý díl ve všem špatném a naprosto v ničem dobrém se neohlíží na ten první. A že tu byla opravdu velká možnost, aby se tak stalo. Stačilo věnovat vyprávění jenom jedné osobě a elegantně tím vykroužit oblouk Do tmy. Bohužel, přestože hlavní postava spouští veškeré dění, to je zalidněno bezpočtem zbytných figurek. Ty zde po vzoru Ke dnu exhibují nejspíš hlavně proto, aby si jejích prostřednictvím vyřídila autorka své účty, neboť marnost fabulace jejich osudů je vyloženě parodická.

Anna Bolavá v postavách i prostředích v podstatě opisuje svou předchozí knihu. Bulvárního novináře nahradila psycholožkou, nákupní galerii vyměnila za městské trhy. Jediné novum spočívá v groteskních epizodách, které ale neumí obalit patřičným nadhledem a vysvětlením, proč vůbec v té knize jsou, a proto vyznívají do prázdna (pavouk cestující s banány, internetový obchod s dovážkou potravin). Možná měly být satirickým šlehem, ale to by jim musela autorka věnovat stejnou péči jako například popisu likvidace bradavic.  

Největší záhadou konce trilogie je přítomnost tolika nosných motivů, které zůstaly jen v náčrtu, zatímco je  pozornost věnována stokrát omílaným a většinovému vkusu přizpůsobeným vyprávěnkám. Místo dotaženého magického realismu zaprděný komunalismus. Na čem všem mohla kniha stát? Proměna ženy, seberealizace, uvědomění si sebe sama, vyrovnání se s jinakostí a reakcí okolí. Aktualizace vodníka jako symbolu národní lidové kultury uprostřed globalizovaného světa, studna jako symbol poznání, zahrada jako odraz životního cyklu. A k tomu vztažná témata jako feminismus, životní prostředí nebo klimatická změna. Prostě kupa materiálu k pošťuchování a provokování. Opět jako minule si zkrátka Bolavá nechává mezi prsty proplout všechny momenty, kterými by mohla poskytnout autorský komentář k obecnějšímu jevu. Čtenář je oproti tomu zavalen jen spoustou balastu a úmornou dějovou linii s anonymními dopisy. 

Občas se spekuluje nad autorstvím Shakespearových her a ve mně při čtení Před povodní jen zesílil pocit, zda náhodou i Do tmy nenapsal někdo jiný. Historie literatury však zná příklady autorů, kteří uhranou svou prvotinou, na niž se jim už nikdy nepodaří navázat. Volnost při psaní debutu je následně svázána pouty očekávání, čtenářského a vydavatelského tlaku. Autorčino rozhodnutí o vstupu do týchž vod s knihami Ke dnu a Před povodní sice potvrzuje svým výsledkem tezi, že nejde o tu samou řeku, ale tahle jako by byla navíc stísněna úzkým betonovým korytem. Příští kniha Anny Bolavé tak bude muset mít parametry hodně výkonné sbíječky. 

 
Anna Bolavá – Do tmy … poznámky ke knize
Anna Bolavá – Ke dnu