Anna K - Světlo ... 70%

Anna K – Světlo … 70%

Budu trošku společensky neomalený: Anna K natočila album odpovídající jejímu věku. Je to nejvýstižnější charakteristika, ke které jsem se poslechem a se znalostí dosavadní diskografie dostal. A rozhodně to nemyslím nikterak pejorativně. Ono je to docela umění, přirozeně stárnout i ve svém repertoáru.

Aniž bychom si to možná plně uvědomovali, byla to právě Anna K, která na poměrně dlouhou dobu určila vzor ideálu všeobecně snesitelné poprockové písničky. Pro mnoho jejích kolegů značně nedostižný ideál. Sama interpretka se tento svůj vlastní vzorec snažila s každou další deskou obohatit o další veličiny a proměnné. Nebála se přitvrdit nebo naopak zabrousit do klidové, niternější polohy. Byl to takzvaný chytrý risk, který udržoval multigenerační fanouškovskou základnu ve střehu. Završením tohoto dlouhého období nadvlády varteckého popu pro dospělé se stalo předchozí album “Relativní čas”.

“Světlo” už je o něčem jiném, a hlavně přišlo do zcela odlišné doby. Zlom nenastal jen v životě zpěvačky, ale také na domácí hudební scéně. Onen v úvodu zmiňovaný ideál se ve všech těch pokusech o následování natolik rozmělnil, až se ztratil z dohledu a z mysli. Příčinou je neobyčejně silná generační obměna v posledních pěti letech. Ta sice nejde cíleně na úkor někoho, ale nabídkou vlastní autorské cesty tříští a segmentuje publikum. A ať už si lze o kvalitách novinky Anny K myslet cokoliv, je třeba si jí vážit, že není poznamenána neuváženým samoúčelným experimentováním a honbou za rozdrobeným posluchačstvem.

Názvem desky je opět řečeno vše. Jestliže “Relativní čas” byl nocí, pak “Světlo” je dnem. Fatalismus nahrávky předchozí vystřídal optimismus té nové. Nejedná se však o optimismus bezbřehý, ale poučený životem. Přirovnáno ke světlu v tunelu: abyste ho mohli spatřit a uvědomit si jeho nesamozřejmost, něco (nebo někdo) vás do toho tunelu musí nejdříve dostat. A vědomí té celé cesty je na albu stále přítomno. Pokud jej sdílíte, zážitek z poslechu si znásobíte. Prosvětlené jsou také aranže. Dvakrát zazní dětský sbor, jednou písničkou přispělo duo Uhlíř / Svěrák. Kytarovější sound ustoupil do pozadí. Ostřejších skladeb je tu ještě méně než šafránu. Většina písniček má rozhlasovou stopáž kolem třech minut. Žádná nepřekročí minuty čtyři. Nejzajímavější “Pyramida Boha Slunce” zazní až v poslední třetině.

Ne, Anna K se skutečně nedala strhnout k neuváženému experimentování a honbě za rozdrobeným posluchačstvem. “Světlo” je naopak její nejkonzervativnější nahrávkou. Pořád kvalitní, ale už ne tak progresivní a hledačská. Zastavení a uklidnění. Nádech. Obejmutí života se všemi jeho odstíny, smíchem i pláčem. “Relativní čas” vzýval naději, “Světlo” je jejím produktem.

 

ZAPOJ SE A BUĎ SOUČÁSTÍ PŘÍBĚHU!