Argo ... 70%

Argo … 70%

Natočit film podle pravdivé události znamená, že všichni vědí, jak dopadne. Před filmaři tak leží úkol prodat ho především na zákulisí. Na tom, co předcházelo finále. Ben Affleck měl ještě výhodu navíc. Operace Argo byla odtajněna až v roce 1997, tedy sedmnáct let poté, co proběhla, což znamená, že ke spoustě potencionálních diváků se ještě vůbec nestihla ve svém reálném předobrazu dostat. A ten je natolik neuvěřitelnou záležitostí, že ho beztak má (a bude mít) spousta lidí za smyšlenou hollywoodskou historku.

Vstup do děje se povedl. Nutný naučný vhled do situace je rychlý a omezuje se jen na to nejnutnější. Následná intenzivní smršť obrazů je strhující. Na krátkém časovém prostoru vytvoří přesvědčivou atmosféru a vtáhne ihned do děje. Ve chvíli, kdy se ale přenese z Iránu do Spojených států, se “Argo” začne pozvolna převalovat od dobrých momentů po vyloženě nudné sekvence. Stupňuje se nátlak klišé berliček vrcholící jednak v postavě ztvárněné režisérem a pak také v umělém udržování tempa, a to pomocí různých levelů rychlosti chůze po chodbách úřednických budov.

Hodně film sráží i nástup postavy zahrané Johnem Goodmanem alá tady je kandidát na Oscara, při kterém divák trne, aby se žánr nepřelil do komedie. A balancování na této hraně trvá ve všech scénách z Hollywoodu. Jestli šlo o režisérův záměr o vytvoření co největšího kontrastu mezi tímto světem a světem, kde se odehrávají skutečná dramata, čemuž by odpovídaly bonmoty do Hollywoodu se trefující, nepočíná si příliš chytře. Opak platí o davových scénách z Iránu. Tady naopak režisér Affleck odvedl mistrovskou práci.

Vrávoravě se mu podařilo ubalancovat i konec. Nutnou dávku tradičního patosu amerického patriotismu omezil na daleko méně třepotajících se vlajek, než ke kolika onen hrdinský kousek vybízel. Jen ten návrat do náruče manželky si mohl odpustit. Ale k cestě za Oscarem nejspíše jinudy ani cesta nevede.