Bianca Bellová - Jezero

Bianca Bellová – Jezero

Stačí pro zisk literárního ocenění pouze náznaky? Otázka, kterou jsem se nutně musel zaobírat po dočtení Jezera. Už u Únavy materiálu jako by stačilo, že se vyjadřuje k módnímu tématu současnosti. Že samotný výběr uprchlické krize je v beletrii náznakem vysoké literatury. “Jezero” je v tomto směru přece jen méně čitelné. Od konkrétního míří k obecnému, snaží se o nadčasové vyjádření, o podobenství, které samo o sobě (jako žánr) má v sobě rovněž náznak něčeho mimořádného, ale v čem konkrétně Bianca Bellová této mimořádnosti dosáhla?

Vysychající jezero a stejně vysychající životy. Střídání generací, vládců a náboženství. Konflikt člověka a přírody. Lidské boje o přežití. Melancholické doby minulé. Prázdnota doby současné. Zlá civilizace, moudrá květena. Po technické stránce čtenářsky přívětivě napsáno. Obsahově jen stereotypní sled krutých příběhů života, který je pro znalé knihy “Země prokletých” od Liliany Lazarové ještě méně originální, odvážný a překvapivý, než by se z přebalových výkřiků mohlo zdát.

Tak tedy ještě jednou, stačí pro zisk literárního ocenění pouze náznaky? Domnívám se, že za uplynulý rok tomu tak bylo. Šindelka nevytěžil ze silného tématu tolik, kolik mohl a Bellová nepřišla s natolik originální koncepcí, aby z toho vznikla skutečná knižní událost roku. Nejen tedy, že je naznačování na rozdíl od dob minulých povoleno, ale dokonce se nám profesionalizovalo.