Ceny Anděl dopadly na dno

Ceny Anděl dopadly na dno

(… a zase ti Andělé komentář k aktuálnímu ročníku čtěte zde)

Velké hudební ceny potřebujeme. Pro umělce je každá soutěž přinášející srovnání jejich produkce tvůrčí výzvou. Pro posluchače představuje možnost seznámit se s domácí nabídkou té nejvyšší úrovně. Pro obě skupiny je dobré vědět, kdo to umí nejlíp. Skutečně? Nebo je to všechno jinak?

Když jsem zaznamenal zprávu o pochybách, zda proběhne letošní ročník Andělů, napadlo mě, že je to příležitost, jak ceny postavit jinak a změnit jejich vnímání jako nástroj marketingové propagace té či oné skupiny. Pauza by prospěla. Otevřel by se prostor pro diskusi o jejich budoucnosti. Ceny by povstaly z popela silnější a sebevědomější. Odstranilo by se každoroční sebemrskačství následující po předávacím večeru. Příliš idealistické, já vím. Ve skutečnosti by po nich zbyl nejspíše jen ten popel (viz televizní ceny Elsa).

Ceny se tedy nakonec předávat budou, ale ve skromnější podobě. Budiž. Ona skromnost však nezahrnuje pouze prostor (Lucerna Music Bar), nýbrž zbavení se žánrových kategorií. A tady jsem na rozpacích. Dle oficiálního vyjádření se tak stane z časových a organizačních důvodů. Vážně? Takže Akademie populární hudby čítající desítky pečlivě vybraných odborníků z celého spektra oblasti hudebního průmyslu i médií stihla nominovat hlavní kategorie, ale mnohem menší (komunitní) žánrové poroty to nestihly? Do předávání zbývají dva měsíce. Když už to tedy nestihly, proč nejsou na slavnostním večeru mimořádně vyhlášeny rovnou nejlepší počiny? Nebo se pořádající IFPI jaksi nehodí do krámu, aby žánrové ceny byly součástí hlavního večera, tak tyto dílčí poroty ani neaktivovala?

I tato redukce se však dala ještě napravit, a to v počtu nominovaných. Nestalo se. Jsou tři. Proč? Proč nebyl seznam rozšířen na pět? Tvrzení, že se neurodilo neobstojí. Stačí se podívat na výroční ceny, které již byly rozdány. Ceny Vinyla i Apollo vyhrálo album projektu dné (s mnohem prestižnějším ohlasem v zahraničí než měla Lenny). Stejnou kategorii na lidovém Žebříku vyhráli Skyline. Zpěvačky Natalia Kocab, Awali, Lucie Bílá, Jana Koubková, Barbara Mochowá či Iva Marešová vydaly velmi dobré nahrávky, za které by si zasloužily minimálně nominaci v kategorii zpěvaček. Adrian T. Bell, Lazer Viking / Sabrehart, Jarda Svoboda, Oceán a další. A to jsou prosím pěkně jména s tvorbou nikoliv striktně žánrovou. Možná největší překvapení je pak absence singlu Hvězda od Anety Langerové, ke kterému mám osobně výhrady, ale jeho produkce, a především vokální výkon, řadí písničku o pár světelných let před Michala Hrůzu.

Pokud pominu tu směšnou skutečnost, že by měla být skladbou roku písnička Hell.o (Lenny), která vyhrává italské rozhlasové hitparády, což je v Česku zřejmě nejnovější měřítko kvality, je pozoruhodné, že ti samí akademici, kteří neslyšeli žádnou z výše uvedených nahrávek, houfně poslouchali v uplynulém roce zrovna Priessnitz. Tedy kapelu, která vydala údajně své poslední studiové album a má za něj samozřejmě nominaci. Hodí se připomenout pasáž ze zdejší recenze desky Beztíže uveřejněné dne 2.12.2016: “Beztíže” je takové no face album. Ničím zajímavé, z žádného důvodu zapamatování hodné. Ve spojení se značkou Priessnitz ho ovšem lze označit za bezkonfliktní průchoďák pro poroty výročních cen. Radost z naplněného proroctví nemám. Ostatně ve stejné loučící pozici se ocitla také nominovaná Marta Kubišová. Chtělo by to samostatnou kategorii pro poslední desky umělců. Někteří by je vyhrávali určitě i několikrát za sebou.

Nikdy mi nestálo za to, vyjadřovat se takto obšírně k nominacím na hudební ceny Anděl. Ale poté, co všichni lamentovali nad předchozím pořadatelem, který si z cen udělal výkladní skříň vlastní produkční stáje, tu máme ročník se snad ještě horším nominačním seznamem než za éry Leška Wronky. Pořád se z valné většiny hlasuje ne pro nejlepší nahrávky a interprety v jednotlivých kategoriích, ale podle dlouhodobých zásluh a pro zlatý střed, který nikoho nepohorší a je komerčně srozumitelný. Vyklizení žánrových pozic jdoucí ruku v ruce s ponecháním pouze tří nominovaných tak určilo nejvíc zúžený pohled na domácí hudební scénu v historii těchto cen. Tedy pohled k ničemu. Velké hudební ceny potřebujeme, ale hned tak se jich asi nedočkáme.

Ceny Anděl dopadly na dno II.