Cirkus Blues - Noční hovor ... 75%

Cirkus Blues – Noční hovor … 75%

Za šest dní Bůh v potu tváře rozdal karty na ubrus / Sedmej den sáh po kytaře a tak brácho vzniklo blues (“Blues sedmýho dne”)

Nadchli mě před dvěma lety na festivalu JamRock. Přestože laťka nebyla od ostatních vystupujících nasazena příliš vysoko, bylo to jako přejít v kvalitě výkonu a nasazení od skoku do výšky ke skoku o tyči. Vedle zmínky v reportu z tehdejší akce jste se na těchto stránkách mohli o Cirkus Blues dočíst ještě v souvislosti s písničkou “Pojď blíž”, která se objevila v rubrice Track.Tip. A nyní konečně nadešel čas podívat se také na jejich loňské album.

“Noční hovor” má především výborný zvuk umožňující vychutnat si všechny nuance bluesových odstínů, které deska vykresluje. Od pochvaly na zvuk je to jenom kousek k vyzdvihnutí aranží. Tady si musíme říct, že Cirkus Blues je kovaný old school blues, jehož největší síla se ukrývá v živém přednesu. Žádné výstřelky, žádné divočiny. Proto stoupá na důležitosti schopnost naservírovat na nahrávce písničky v takové úpravě, aby i při jednolitém repertoáru nenudily a neslily se do jedné neuposlouchatelné louže. Podařilo se.

Kdybych měl jmenovat alespoň jednu po této stránce vydařenou věc, zastavil bych se v malém odstavci u kousku “Máti hlas”. Baví mě z celého alba v této chvíli nejvíc. Svou stavbou, hudebním dějem ukrývajícím drobná aranžérská zákoutí, která dokáží vykouzlit blahodárný pocit radosti z poslechu, čemuž napomáhá i povedený text.

 

Ostatně album “Noční hovor” téměř jiné texty ani nemá, což rozhodně náleží mezi jeho hlavní devízy. Trošku mi jen v uších pokulhávají slova k francouzskému dvojbloku “Pod toskánským nebem” a “V Paříži most”. Přijdou mi nedotažená, zbrklá a snad i zbytečně překombinovaná v postmoderních odkazech, a dalece zaostávající za samotnými slibnými názvy.

A když už jsem nakousl hlavní devízy, musím se vypořádat také s horkou kaší, která je pro Cirkus Blues zároveň požehnáním z pekla. Zpěvák Honza Šantrůček zní jako Vladimír Mišík. Jde jenom o to, nakolik se od toho posluchač dokáže odpoutat a co proto může udělat sám interpret. Zatímco na koncertech se díky strhujícímu výkonu a umu muzikantů na to dá docela rychle zapomenout (alespoň u mě to tak fungovalo), kdy navíc návštěvník vidí a slyší, že se nejedná o záměrnou stylizaci, dlouhohrající nahrávka je o něčem jiném. A začátek desky v tomto směru moc nápomocný není. Postupem času sice dojde k obroušení hran, ale myslím, že například hned úvodní “Billy” šel ve výrazu ukočírovat právě s ohledem na ostatní položky daleko lépe.

“Noční hovor” je žánrově vycizelované album. Na pohodu staromilské, dalo by se říci. Ozdobené dobrými texty a přiléhavě syrovými muzikantskými výkony. Co mu chybí v rozpínavosti tempa, je například škoda, že se více nepouští do blues rocku, to dohání ve zvuku a aranžích. Nahrávka působí jako celek sevřeným dojmem, čemuž nahrává i přijatelná stopáž. Lze ji tak bez únavy poslouchat opakovaně. “Noční hovor” je taková malá analogová lékárnička s první pomocí pro uši nemocné digitálním hudebním smogem.

 ZAPOJ SE A BUĎ SOUČÁSTÍ PŘÍBĚHU!