Colours of Ostrava 15.7.2016 (něco jako report)

Colours of Ostrava 15.7.2016 (něco jako report)

Máme spolu problém. Já a areál Dolních Vítkovic. Pomlouvám ho, kudy chodím a on jde za to do mě kamenem, prachem, štěrkem, blátem a kolotočářema. A že těch se zrovna letos urodilo. Festival vzájemně se přeřvávajících diskoték reklamních partnerů, kterým jsou oficiální programové scény v podstatě na obtíž. A kam nevrazíš diskotéku, tam se vejde gastronomický stánek labužníkův. Už jen málo chybí, aby byly řazeny podle abecedy. Zatím si musí vystačit s druhovou příbuzností. A tak například sektor palačinek střídá sektor burgerů. Ale za rok už může být leccos jinak. Rozprašovače vody v provozu bez ohledu na počasí šikovně umístěné tak, aby část jejich produkce končila přímo v jídlech stánkařů, mohou mít větší likvidační účinek než EET. A příště už jen Vodňanské kuře. Zdalipak se v rámci Meltingpotu debatovalo o ekologii a tenčících se zásobách vody?

Rád bych probral také hudební nabídku, ale ta byla v pátek až nečekaně slabá, takže mi o to více místa zbývá ještě na jednu nečekanou vychytávku. Electronic stage. Jediné pódium v provozu po půl druhé v noci (sic!). Ještě z dálky vypadalo dobře. Velkokapacitní stan, nápojové centrum, záchody. Když ale na mě hned u vchodu vypadl jeden z nešťastníků, který se snažil dostat ven, bylo jasné, že tu něco nehraje. Stačilo se podívat na zem. Některého chytráka napadlo položit na zem pásy koberců. Ty měly šanci vydržet na svém místě při nulovém provozu. Ve chvíli, kdy se však setmělým prostorem snaží prodrat stovky návštěvníků, koberce se krabatily, shrnovaly a shlukovaly do dun a vlnobití. Pořád se však jednalo pouze o část problému. Vtip celé stage totiž spočíval v nečekaném umístění samotného pódia pro umělce. Zatímco většina z nás by volila jednu z kratších stran obdélníkového půdorysu, v Ostravě s ním přehradili stan po šířce. Pódium tak stálo v polovině delší obvodové strany, a to s čelem natočeným na tu protilehlou, kde sídlil zvukař. Vznikl tak prostor o tvaru přesýpacích hodin s lidmi místo pískem.

 

Jakékoliv množství lidí jakéhokoliv vzdělání dobrý festival neudělá.

 

A to ne lidmi ledajakými. Dle vyjádření paní Zlaty Holušové, tvoří většinu návštěvníků festivalu vysokoškoláci (nad areálem se právě vznesl prach pravicového elitářství). Jakým způsobem k tomuto závěru organizátoři došli, už neuvedla. Mě se u brány na vzdělání nikdo neptal. A i kdyby se ptal, nevidím jediný důvod, proč bych zrovna na tuhle otázku měl odpovídat. Ale možná se v budoucnu stane povinným heslem pro umožnění vstupu. Už nyní je, jak se zdá, důležitějším ukazatelem než samotný počet návštěvníků, který paní Holušová odmítá sdělit. Ale vlastně na tom čísle ve finále ani tak nezáleží. Jakékoliv množství lidí jakéhokoliv vzdělání dobrý festival neudělá. A dokonce ho nedělá ani číslovka oznamující počet programových položek, což se ukazuje zvláště v nočních hodinách. Zatímco Pohoda hraje rozličnými tanečními žánry do páté ranní na čtyřech, pěti pódiích, ostatně stejně jako návštěvnicky pouze třetinový Grape, Colours lidí natlačí do jedněch přesýpacích hodin. To je vskutku na potlesk ve stoje.

Tím nejdůležitějším ukazatelem zůstává obsah programu. Ten páteční za moc nestál. Jak jsem se například těšil na duo severských zpěvaček, tak mi jejich vystoupení dalo odpověď na otázku, proč už dávno netvoří pilíř nejen zdejších hudebních festivalů. Nemají na to. Respektive produkce, s kterou se prezentovali, byla daleko tuctovější a banálnější než u takové Lenky Dusilové či Jany Kirschner. Ačkoliv Aurora mávala rukama jak o závod a Susanne Sundfør předstoupila před publikum v asketickém bílém hábitu, jediné, co po jejich koncertu zbylo, se dalo shrnout právě do této končící věty. O trochu zajímavější byl polský hip hop na Full Moonu v podání dua Syny. Po pár skladbách se ale jejich opakovaný model velmi snadno oposlouchal.

 

Jsem rád, že se našla alespoň jedna domácí kapela, jež odmítla vystoupit na pódiu, které zaštítil svým jménem nenasytný podnik ministra financí.

 

Nakonec jsem většinu času trávil raději s českými jistotami. Ne, že by jejich vystoupení byla dvakrát strhující, ale alespoň dávala smysl. Velmi dobře ještě dopadlo dalekko, které se mi konečně poštěstilo slyšet v plné síle. Marní nebyli ani Ohm Square, i když tady asi zafungovala nostalgie. Naopak nejlepší pasáž koncertu Calm Season nastala při mrazivé minutě ticha za oběti v Nice. Až úplný konec se slovenskými Korben Dallas vyloženě potěšil včetně štěku Anety Langerové. Byl to pěkný kus muziky. Paráda. Snad se po turné se Zrní a tímhle spektáklem prosadí na naší scéně v ještě větší míře.

Mimochodem na Colours hráli Korbeni na scéně, kterou svým jménem zaštítil nenasytný podnik ministra financí a jsem rád, že se našla alespoň jedna domácí kapela (o které vím), jež odmítla z tohoto důvodu na pódiu vystoupit. Stejně tak potěšilo, že organizátoři jí vyšli vstříc a nechali ji hrát na tom vedlejším, což lze považovat za informaci důležitější než kolik vysokoškoláků vyplnilo prázdninovou pauzu seriálu Ordinace v růžové zahradě návštěvou festivalu.