Dálava (režie Martin Mareček)

Dálava (režie Martin Mareček)

Před začátkem dokumentu jsem znal jen scénu sbírání dřeva na oheň. Scénu, která na Dálavu tak úplně nepřipraví. Scénu, která je ale zároveň tou nejlepší v domácím filmu za poslední léta, což mě přivádí k poznámce, která by se možná hodila spíše na závěr, ale proč na ní vlastně celý text rovnou nepostavit. Dálava si zasloužila nominace ve filmových cenách nejen v kategorii dokument, ale rovnou jako film roku. Důvody?

Otevírá témata, na která domácí hraný film nemá koule. Buď proto, že je nepovažuje za zajímavá, dostatečně prodejná nebo zkrátka proto, že nemáme nikoho, kdo by podobný námět zpracoval a dotáhl do realizace. No, možná nejprostším důvodem bude, že se nedají zpracovat jako přihlouplá romantická komedie.

Důvod druhý je naznačen v úvodu. Počáteční road movie otce a syna za svým vzájemným vztahem se postupně obsahově rozšiřuje a nabaluje na sebe mnohdy překvapivé zvraty. Divák se postupně dozvídá informace, které ho nutí přehodnotit dosavadní postoj k postavám a vůbec k tomu, co vlastně sleduje. Dálava graduje. Umí držet napětí, aniž by dopředu dávala všechny indicie pro to, co se bude (a může) dít dál. Kdy naposledy jste něco podobného mohli prohlásit o českém hraném filmu?

A pak tu jsou nepřenositelné jednotlivosti. Samozřejmě dva hlavní protagonisté, u kterých velmi záhy přestanete uvažovat v intencích dokumentu (díky, pane Formane). Scéna s ptačím hejnem nad procesím (díky, pane Hitchcocku). Zpívánky před spaním či již zmiňovaný sběr dřeva. Když sečtu vše dohromady, dovolte mi, abych prohlásil Dálavu za český film roku 2019.

Dálavu lze aktuálně vidět na platformě HBO GO.