dalekko - Hudba budoucnosti ... 90%

dalekko – Hudba budoucnosti … 90%

Každý z Vás je recenzent! Poslechněte si a ohodnoťte pod textem album “Hudba budoucnosti”! (průměrné hodnocení čtenářů: 93,5%)

Zdá se, že letos bude mnohem zajímavější sledovat klání o nejlepší druhé album těch jmen, která vylítla vzhůru v uplynulé pětiletce, než tipovat, kdo by je mohl v roce Psa následovat. Svou výjimečnou pozici již potvrdili Ghost Of You, naopak Barbora Poláková novinkou nepřesvědčila a procentuální hodnocení “Hudby budoucnosti” nyní napovídá, jak se s dvojkou popasovalo dalekko. Debut “Neběžel jsem tudy?” jsem chválil za to, že se zbytečně nedrží při zemi. Jeho následovník si zaslouží vyzdvihnout především za odvahu, s jakou se vydává po stopách nového zvuku, a také za chrabrost, s jakou s ním svádí boj bez záložního týmu neb se tvůrci rozhodli pro vlastní produkci, což je zároveň jedno z hlavních témat recenze.

Přiznávám, že jsem se nedokázal při prvním poslechu plně soustředit. Již u postupného uvolňování singlů bylo těžké vyhodnotit, zda ona stále se prohlubující změna zvuku, byl dobrý nápad. Koketování s elektronikou je vždy velmi ošidné a najít ten správný poměr jednotlivých přísad vyžaduje nutnou dávku opatrnosti. Asi nejmarkantněji se nový sound dral napovrch u singlu “Pokoj”. Neměl jsem z něj úplně nejlepší pocit. Implantovaná elektronika z něj trčela jako bodavý osten. Když jsem tu píseň slyšel uprostřed alba, kontext dlouhohrající plochy ty nerovnosti zabrousil. Začalo mi to dávat smysl.

… jsou to doopravdy oni sami

“Hudba budoucnosti” mě po dlouhé době nutila přemýšlet o tom, co slyším, jako o smyslu sebevyjádření se hudbou. V okamžiku, kdy jsem se oprostil od prvního dojmu a zavrtal se do nitra alba, zeslábla má míra nejistoty z něj. Ano, dalekko možná mohli oslovit někoho, kdo by se postaral o hladší sound, ale takhle jsou to doopravdy oni sami. Našli si svůj vlastní směr, identifikátor. A musím přiznat, že různé odstíny emocí, které se nevešly do textů, jsou nyní v hudbě přítomny v mnohem větší míře, než tomu tak bylo u debutu.

dalekko nahrávkou stvrzují, že jsou kapelou do klubů. Nehodí se do velkých prostor nikoliv proto, že by je neutáhli, ale proto, že novinkový repertoár vyžaduje pozornost a soustředění. A přesto, že není prost výbušných momentů, jakýchsi katalyzátorů intimních běsů, jsou to erupce spíše komorního charakteru, ve kterých ještě více vyniká nově nabytá hudební zralost. Texty jsou galerií rozpohybovaných obrazů. Všední události a děje se postupně zamotávají do mnohoznačnosti slov a stávají se mementem lidského počínání a bytí. Činí tak elegantně a naštěstí bez již na české scéně devalvované příchuti marnosti a beznaděje. Hrdinou není chcípák rochnící se ve své vsugerované bezmoci, ale aktivní pozorovatel (Stačí se jenom dívat – “Loňský rok”).

V jednom z těch domů bydlí čas / žije skromně / když chce / zůstane si stát a nechá všechno plynout. (“Kam patřím”)

Album začíná předčasným finále. “Loňský rok” zdobí postupná gradace umně a přesvědčivě ukovaná z indie slitiny. “Kam patřím” jsou typičtí dalekko s příjemnou melodickou linkou a chytrým textem. “Dýchej” neobyčejně sílí ve druhé polovině, až se zdá, že úvod byl jen narychlo dopsaným dovětkem. O “Pokoji” již byla řeč. “Jet Lag”, jedna z prvních skladeb, která se objevila po vydání debutu, zraje jako víno a za mě by mohla klidně zůstat i instrumentálkou.

Rozostřená kytara to je “Jasno”, největší alternativa na desce a zase trochu jiná tvář dalekko ukazující, že intervence elektronických zvuků nemusí být jedinou cestou dalšího vývoje. O “Spáči” toho není moc co napsat, trochu zbytečná skladba. Singlovka “Kamaráde!” nenápadný majstrštyk a jedna z vůbec nejlepších písní za rok dva sedmnáct. A na stejný post za letošek si brousí zuby závěrečný kousek “Vlákna”. Osmiminutovka, která sundá k zemi i toho nejposlednějšího pochybovače nad talentem tohohle seskupení. Jo, jo, už to prasklo.

Jaké hodnocení si zaslouží album Hudba budoucnosti?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...