dalekko

dalekko

Rozhovor s Pavlem Sajnerem

Od vydání debutu uplynul rok. Nedávno jsem si ho znovu pouštěl a bavil mě stejně jako při prvním poslechu. Co ale slyšíte po tom roce vy? Posunulo se vaše vnímání a hodnocení té desky? A můžete se vůbec poslouchat?

S celkovým pojetím a projevem jsem i po roce spokojen. Samozřejmě některé detaily bychom možná dneska řešili jinak, ale nejsou to nijak zásadní věci. Dnes bych například více řešil náběry a celkovou práci se zvukem kytar, ale tehdy to s ohledem na čas i finance nebylo možné.
Poslouchat sám sebe je asi vždycky dost zvláštní zážitek, ale ono vám nic jiného nezbyde, pokud na tom chcete nějak dál pracovat. V soukromí mi to už dnes nevadí asi vůbec, ale pořád je mi trochu nepříjemně, když si nás někdo pustí ve společnosti více lidí.

Jak se nakonec lišila realita mediálního ohlasu na desku od vašich představ? Snažil jste se i sám oslovovat média nebo jste tomu nechával volný průběh?

Je pravda, že jsme různé varianty na oslovení medií zvažovali, ale nakonec jsme tomu nechali úplně volný průběh. Z celkového pohledu to asi nebyl nejvhodnější způsob propagace, ale o to víc pro nás následné reakce byly věrohodnější a povzbuzující.

Vzpomenete si na moment po vydání desky, kdy jste si řekl, jo, mělo to smysl?

Vybaví se mi nejvíc asi den, který následoval po křtu v Café v lese. Po všech těch měsících práce na desce, nahrávání, vydání a následně zkoušení a příprav živé podoby se všechno zhmotnilo v jeden krásný zážitek.

 

Věnujeme se kapele, jak to jen jde, ale nechceme nic uspěchat. Chceme být spokojení s tím, co děláme a mít z toho radost.

 

Když se vrátíme na úplný začátek projektu dalekko, co bylo tím spouštěčem, který vás přiměl jít s ním ven?

Na úplném počátku někdy v roce 2012 byl Džianův plán vydat si vlastní desku, kde jsem měl pouze hostovat v jedné z písní. První EP byl hodně krok do neznáma, ale díky tomu jsme si zkusili spoustu věcí a nakonec jsme si ale rozuměli natolik, že jsme se rozhodli spolupracovat dál ve dvou a desku vydat společně.

Eponymní EP vyšlo v roce 2013, prozatím nejznámější singl Nechoďte ještě spát rok poté a na dlouhohrající nahrávku se čekalo dalších dvanáct měsíců. Proč ty dlouhé rozestupy? Zajímá mě hlavně co se dělo v mezidobí EP a singlu, protože ten kvalitativní posun vnímám jako poměrně zásadní.

V létě 2013 jsme měli asi polovinu materiálu koncepčně připravenou, ale všechno nám trvá déle, protože dalekko je pro nás všechny volnočasová aktivita, každý se živíme jinak. Taky nám záleží na každém detailu a zároveň nás nehoní žádné oficiální termíny. Příprava i natáčení desky probíhalo v režimu DIY, natáčeli jsme jen za provozní náklady u kamarádů, co mají malá studia, míchali u sebe v domácím studiu. Věnujeme se kapele, jak to jen jde, ale nechceme nic uspěchat. Chceme být spokojení s tím, co děláme a mít z toho radost.

Ještě pořád mě baví poslouchat desky celé. Prodírat se jejich příběhem od první do poslední minuty. Díky tomu pak poměrně často řeším v recenzích pořadí písniček a vždycky mě zajímalo, jestli to stejně řeší i sám interpret nebo kapela. Jak to bylo u vás?

Ano, mám to úplně stejně. Možná to vzniklo i tím, že jsem ještě vyrůstal na kazetách a samotný způsob poslechu byl odlišný než dnes. Ale i v době, kdy je patrné celkové zaměření hudebního průmyslu na jednotlivé písničky, vzniká pořád dostatek desek, které mě potěší. Jen toho času je dnes míň, takže některé věci úplně minu nebo se k nim dostanu až mnohem později.

Která deska vás naposled dostala?

No tak to je přesně ten zmíněný případ: Damon Albarn – Everyday Robots

 

Hrát na Pohodě byla krásná, ale i trochu tvrdá zkušenost.

 

Nahrávka je jedna věc, koncerty druhá. Před nedávnem jsem tady zveřejnil report z pardubické zastávky s výtkou, že mi příliš nesedl váš způsob komunikace s publikem. Co se ve vás děje, když máte vylézt na pódium? Jak prožíváte živé hraní?

Každý v kapele to prožíváme trochu jinak. Samotný hudební projev se už pomalu blíží tam, kde bychom ho chtěli mít. Já osobně pořád ale ještě hodně bojuju s trémou, což se nejvíce projevuje právě v komunikaci s publikem. Nedá se to moc popsat, ale je to dost svazující. Jsou to takové vnitřní souboje, které se ve mně v tu chvíli odehrávají. Někdy to může působit tak, že mě to nebaví nebo jsem otrávený, ale opak je pravdou. Na druhou stranu myslím, že vidím za poslední rok určitý posun a věřím, že se to jednou zlomí úplně.

Koncert jste odehráli jako akustický set. Proč jste tuhle formu zvolili? Není ta “okleštěnost“ kontraproduktivní ve chvíli, kdy teprve budujete značku hledáním vlastního živého zvuku?

Dobrá otázka. Vzniklo to na základě několika nabídek na akustické hraní. Je pravda, že to z celkového pohledu nedává moc smysl právě v momentě, kdy bychom měli ladit klasickou podobu. Na druhou stranu poskládat ty nahrávky do akustické podoby nás zase naučilo pracovat s těmi věcmi trochu jinak.  A určitě nám do budoucna jen pomůže, že jsme si tím prošli. Každopádně teď už se všichni hrozně těšíme na koncerty v klasickém provedení

Jako jedni z mála českých interpretů jste si zahráli na Pohodě, a to dokonce proti Björk. Jaká to byla zkušenost, objevit se už půl roku po vydání debutu na takové akci?

Hrát na Pohodě byla krásná, ale i trochu tvrdá zkušenost. Krásná díky samotnému festivalu, organizaci, kapelám, lidem a také díky zázemí, které nám poskytlo slovenské Rádio_FM. Hrát proti hlavní hvězdě festivalu se pochopitelně podepsalo na počtu posluchačů během našeho vystoupení, ale o to víc si vážíme těch, kteří za námi dorazili (my sami jsme hned po odehrání utíkali na Björk :)). Je totiž vždycky příjemnější hrát pro pár lidí, které vás opravdu vnímají, než naopak.

 

My měli hlavně na začátku hrozně velké štěstí, kdy jsme to sami nikam netlačili a všechno vznikalo tak nějak samo od sebe.

 

Na začátku jsme se dotkli mediálního ohlasu, ale stejně důležitý je i zájem promotérů. Co je tedy snazší, dostat se do médií nebo do klubů?

Na to asi nedokážu objektivně odpovědět. My měli hlavně na začátku hrozně velké štěstí, kdy jsme to sami nikam netlačili a všechno vznikalo tak nějak samo od sebe. Letošní rok bude z tohoto pohledu asi obecně těžší, ale i tak už se rýsuje několik zajímavých akcí, takže uvidíme. Rozhodně bychom rádi začali spolupracovat s bookingovou agenturou popř. labelem.

Jak jste daleko s novým albem? Bude host? A na co se můžeme těšit po produkční stránce?

Koncepčně bychom asi chtěli pokračovat v podobném duchu, jako na Neběžel jsem tudy?. Část materiálu už máme připravenou, ale ta největší porce je ještě stále před námi. Počet hostů bude tentokrát asi menší, protože nahrávat budeme už jako kompletní kapela, ale někoho určitě oslovíme.

A teď prostor na cokoliv, co vám ještě zbylo na jazyku:

Díky, že nás vnímáte!