Delphine de Vigan - Podle skutečného příběhu

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu

Čím se liší dobré knihy od těch horších? A čím se vydělují ty opravdu mimořádné? Existuje skutečně objektivní kritérium? Jakou funkci má vlastně beletristická literatura? A musí vůbec nějakou mít? Jakou roli hraje spisovatel? Jsou všechny fiktivní příběhy zrcadlem skutečnosti? Nebo je fikce prostě fikce? Hra na otázky, kdy každá následující rozmělňuje tu první. Můžu si tu honit triko jejich dalším vrstvením a zakončit je za víření bubnů objevnou pravdou, že dobrá knížka se pozná právě podle toho, kolik otázek po ní zůstane. Některé po přečtení poslední věty šplouchnou do rybníka zapomnění, jiné se snaží udržet na hladině skákáním žabiček. Možná bych mohl tenhle odstavec použít u všech knižních recenzí. Moment, nedělám to už?

Pro Delphine mám slabost. Prohlubující se slabost. A z knih, které vyšly v českém překladu, pokládám pořád ještě čerstvou Podle skutečného příběhu za tu nejlepší. Důvod? Otázky. Tentokrát to není o konkrétním příběhu, ale o manipulaci, které se spisovatel jeho psaním (ne)dopouští. Pátrání po pravdě. Po až hysterickém hledání pomyslných zrnek reality. Magickou mocí není vybaven autor, ale zaklínadlo podle skutečného příběhu, které přitahuje čtenáře ke knihám a diváky do kin či před televizní obrazovky. Přitom je to všechno jenom hra. Nebo ne?

Delphine de Vigan se dopustila té neopatrnosti, že předchozí román Noc nic nezadrží pojala jako osvobozující verdikt nad svým vztahem s nemocnou matkou. Knihy se ale jenom ve Francii prodalo přes půl milionu výtisků. Ze soukromé zpovědi se stala věc veřejná, a právě o následcích této reality show je román nový. O podcenění, selhání, vyhoření. Ale hlavně o hledání míry, do jaké je možné vycházet při psaní ze skutečnosti.

Román napsaný jako postupně houstnoucí psychologická studie patologického vztahu dvou žen, abych byl poplatný přebalu a anotacím, je pro mě metapříběhem, ve kterém do sebe neustále narážejí, protínají se, křižují a nahrazují jedna druhou různé roviny vyprávění. Kdy lokální pouze slouží pro obecné a nadčasové. Kdy, ačkoliv se to zdá zprvu nemožné, přestává být vyústění hlavní dějové linky s každou další přečtenou stránkou méně a méně podstatné, protože pomalu, ale jistě, nahrazují přemýšlení o postavách … ano, otázky. Otázky, které s postavami nemají co dělat, neboť tu byly už před nimi. Delphine de Vigan je však dokázala nabít novou municí a vyslat je proti podstatě postpravdivé reality zbudované z pohyblivých zrnek pravdy. Skvělé čtení.

ZAPOJ SE A BUĎ SOUČÁSTÍ PŘÍBĚHU!