Děti mezi reprákama - Haiku ... 55%

Děti mezi reprákama – Haiku … 55%

Chtěl bych tímto poděkovat všem spolutvůrcům desky, neboť tak přispěli k upevnění mé pevné vůle, která byla pokoušena každých pár vteřin po začátku jednotlivých písniček, kdy jsem musel odolávat nutkání posunout přehrávání vpřed. Nejdříve mně připadaly ty odříkávané litanie devadesátiletého staříka u piana směšné, pak otravné a nakonec jsem se s nimi smířil s odůvodněním, že to byla třeba pro jejich autora forma sebeobrany před zákeřnou psychotickou poruchou. Consequence of Sound nedávno uspořádali zajímavý žebříček průlomových druhých desek jako povzbuzující čtení pro všechny, kterým se nepovedl debut. Až při četbě výsledků jsem si uvědomil, kolik takových skutečně vyneslo své interprety vzhůru. Ještě před pár týdny se mi zdáli být na stejné cestě i Děti mezi reprákama. Uvolněná singlovka “Punk de blonde” však předznamenala něco, co nepřišlo. Ostatně na “Haiku” je až poslední položkou, suverénně nejlepší, osamocenou a ztracenou. Oproti debutu ale přesto lze jednu podstatnou změnu zachytit. Textař opustil pokoj na “Újezdě” a vydal se do světa. Bohužel ale jeho kroky směřovaly do těch míst, která kdysi znával a něco v nich prožil. Výsledkem jsou bolestínské stesky po včerejšku, které jen výjimečně (např. “Návštěvník”) navozují  skutečně melancholickou náladu spojovanou s podzimem či severskou hudební scénou, o Jeseníkách nemluvě. Je to taková emo melancholie na druhou, kdy do romantického klavíru zní fňukání o tíživé existenci a pravdivosti velkých citů. A k tomu překvapivé zjištění, že čas plyne. Vše podáváno v pseudouměleckém hraní si na haiku. Snad jako ospravedlnění, snad jako omluva. Hardcore slowcore. Jestlipak existuje žebříček průlomových třetích desek?