Děti mezi reprákama - Újezd ... 50%

Děti mezi reprákama – Újezd … 50%

Hudební estetika slowcoreu je synonymem melancholie. Všechny ty z repráku slyšitelné přehmaty z akordu na akord připomínají lidské povzdechy. Zvuk kytar jako by zkreslovala vlhkost mlhy. Písničky mají tempo pomalejší než padající list. A stejně tak dokážou fascinovat, jak dokázala loňská prvotina Kalle. Všechny předpoklady k zopakování tohoto mimořádného zážitku splňuje i sólovka člena projektu post-hudba Dominika Zezuly, když mezi hosty najdeme například právě i polovinu dua Kalle, zástupce Bratrů Orffových, Aid Kida a další. Jsou to ale jen papírové předpoklady.

Slowcore je totiž zároveň dosti labilním a křehkým žánrem, který když se neuhlídá, velmi snadno sklouzne ke své vlastní parodii. Zatímco hlas a především jeho naléhavost byla u Veroniky Buriánkové zároveň katarzí, která umožňovala projít albem “Live from the room” bez zanechání pachuti vyumělkované pózy, debut “Újezd ve strnulosti projevu Dominika Zezuly jen využívá momentální popularity žánru ve svém okolí jako in kulisu duševní vyčerpanosti jedince, který zřejmě přestal brát antidepresiva, protože se po nich cítil šťastný, což se mezi pětadvacátým a třicátým rokem života jaksi na hudební scéně nenosí.

 

Je to v podstatě deska mluveného slova.

 

Přestože se album jmenuje po celé pražské čtvrti, zdá se, jako by se odehrávalo pouze v interiéru jednoho bytu s oknem do ulice, za kterým většinou prší. A když už se počasí změní na oblačno, mraky alespoň připomínají samopaly. Nájemník se dívá z okna a vzpomíná, jak tehdy, asi tak před dvěma lety, bylo všechno fajn. Kouří u toho cigaretu, popíjí a místo, aby v závěru pro sebe (posluchače a vyústění nahrávky) něco udělal a z toho okna vyskočil, si uvědomí, že i když z(a)tratil své ideje, jsou na tom třeba běženci, co se udusili v autě, vlastně hůř a napíše o nich báseň.

Je to v podstatě deska mluveného slova. A bez ohledu na zpracovávaná témata kvalitně formulovaného slova (to už prosím bez cynismu, neboť hlavně díky němu není hodnocení bližší nule). První skladba je regulérní melodram a také na úplný závěr se recituje. Je to daleko větší událost literární než hudební, což vzhledem k výše uvedeným hostům natěšeného posluchače může zaskočit. (Nepátral jsem předem, kdo má na jaké skladbě podíl a na konci jsem se divil, že vůbec někdo jiný ten podíl má.) Jeden debut u nás slowcore zpopularizoval, dodal mu vážnost, druhý debut ho zesměšnil a vykopal mu jámu, za což dozajista obdrží nějakou tu cenu. Po tomhle kousku může s klidem slowcoreovou desku natočit i Honza Nedvěd. Kdyby si dal záležet, hůř by nedopadl. Ach jo!

 

 

Děti mezi reprákama – Újezd … nákup