Dirty Old Dogs - Let's Burn Heaven Again ... 85%

Dirty Old Dogs – Let’s Burn Heaven Again … 85%

Každý z Vás je recenzent! Poslechněte si a ohodnoťte pod textem “Let’s Burn Heaven Again”! (průměrné hodnocení čtenářů: 100 %, počet hlasujících: 6, poslední hlas: 28.7.2021 @ 10:02)

Dirty Old Dogs si díky novému albu konečně zasloužili alespoň trochu odpovídající mediální pozornost. Ba co víc, nahrávka by je mohla přiblížit stejné piedestalové pozici domácí indie rockové scény, jako si v časech desky Carp vysloužili Please The Trees. Paralel s touto kapelou se ostatně nabízí hned několik. Od silného frontmana se sólovými úniky, přes do jisté míry podobnou žánrovou spřízněnost až po strhující živé koncerty. Stejný dojem budí i přístup k vlastní tvorbě, do které nemá šance proniknout vypočítavost či prvoplánovitost.

Po poslechu Let’s Burn Heaven Again se však nepříjemně hlásí o slovo také názor, že srovnání s fenomenálním albem Carp si paradoxně zasloužilo spíše to předešlé Morning Wave, nakolik má k němu žánrově dál, a že věčné hledačství ideálního hudebního vyjádření může i Dirty Old Dogs dostat do rozpačitého přehození výhybky, za kterou se nyní na správnou kolej snaží najet i Please The Trees. 

Jestliže se totiž tři roky stará nahrávka vyznačovala komplexním zážitkem z jejího poslechu, ta aktuální oproti tomu působí trochu roztříštěným dojmem. Aby bylo ale jasno, roztříštěným a bombastickým dojmem. Dirty Old Dogs poskládali přebohatou kolekci písniček, která je představuje jako vyzrálou partu muzikantů s  hudebním rozhledem a zdravě sebevědomím výkonem ve svých partech. Ten jim dovoluje putovat od zvukové pocty psychedelickému rocku konce šedesátých let k art rocku či k zábavně a s nadhledem zneužitému neo disco soundu současnosti.

Střídají se nálady, tempa, žánry. Album představuje kapelu v doposud neslyšených polohách a odpovídá tomu i znovu interesantní hlasový projev Tomáše Procházky hrající všemi barvami. Na úrovni jednotlivých skladeb je to opravdu opulentní hostina zakončená navíc troufalou šestiminutovou instrumentálkou jako svého druhu koncertním přídavkem pro ty, kteří stále ještě nemají dost a nechtějí opustit sál. A i tady platí, že ho nechcete opustit ani pak.

Je tedy při takovém rozpětí oprávněnou otázkou, zda vůbec šlo od první do poslední vteřiny nahrávky docílit celistvosti, tedy jakéhosi zaštiťujícího zážitku při poslechu kompletní stopáže. Domnívám se, že ano, což si dovolím opřít o dostatečně nevyužitý potenciál v dramaturgii alba, které je poskládáno téměř se zarputilou pravidelností střídání pomalejších a rychlejších skladeb. Let’s Burn Heaven Again tak nikdy nedostane příležitost dostatečně gradovat na větší ploše. Nakolik jde o oprávněnou oběť ve prospěch posloupnosti zhudebněných témat už musí posoudit každý posluchač sám za sebe.

Srovnáním jsem začal, srovnáním i skončím a nebudu se tentokrát držet pouze místních dolin a skal. Z pohledu míry eklektičnosti, profesionality a uvěřitelnosti, které Dirty Old Dogs na novince dosáhli, se nebojím vytáhnout Muse, a to i z toho důvodu, což je zároveň má druhá námitka vůči albu, na něm Olomoučtí chvílemi ztrácejí svou civilnost. Let’s Burn Heaven Again je z pohledu obsahu, produkce a provedení opravdu velká deska, a to nejen v kontextu domácí scény, a ze svých autorů udělala opravdu velkou kapelu. Právem.

 

Jaké hodnocení si zaslouží album Let's Burn Heaven Again

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...