Divadelní svět Brno - Nová perspektiva (20. 5. – 25. 5. 2021)

Divadelní svět Brno – Nová perspektiva (20. 5. – 25. 5. 2021)

V uplynulém týdnu skončila přehlídka Divadelní svět Brno s podtitulem Nová perspektiva. Část programu sice mohla proběhnout za přítomnosti diváků, ale velmi vydatnou náplň se podařilo organizátorům přesunout také do online prostoru. Především zahraniční inscenace dokázaly zaujmout, pohltit, nadchnout a především naplnit již zmíněný podtitul. Ostatně právě přesunutí divadelní produkce na internet v době pandemie nutilo diváky zvyknout si na nový druh vnímání jevištního umění.

Je ovšem otázkou, zda bylo opravdu zapotřebí si zvykat. V podstatě šlo pouze o rozšíření nekonečné online knihovny o další obsah a samotný proces „konzumace“ streamovaného divadelního představení se pravděpodobně u nikoho z nás příliš nelišil od dívání se na film nebo seriál. Určitou nepohodu šlo však zažít ve chvíli, kdy kamera zabírala jiný prostor, než na jaký by směřovala naše zvědavost při přímé účasti na představení. Díky tomu lze nadneseně hovořit až o ztrátě svobody (demokratizace) vnímání, což přímo souvisí také s další ztrátou – hloubky prostoru, ve které se divadlo odehrává.

První typ ztráty šlo pocítit zejména u představení od Theater Bremen Jezdec na bělouši, které bylo snímáno často necitlivě vůči jednotlivým dějům a postavám. Stávalo se, že kamera díky zaměřením se na detail něco nestihla nebo jeho výběrem naopak dopředu napovídala. Zajímavým momentem a námětem k diskuzi nad tím, zda ztráta hloubky spíše ještě neumocnila zamýšlenou koncepci, byla ukázka z repertoáru německého divadla Münchner Kammer spiele.

Jeho Tři sestry v režii Susanne Kennedy se odehrávaly ve vyvýšeném, zarámovaném prostoru nad jevištěm s dominantní počítačovou projekcí všude okolo. Středový úhel kamery ještě více zdůraznil dojem, že sledujeme obrazovku či filmové plátno. Divadelní prostor byl vymazán, a to i v případě většího celku s diváky v prvních řadách, kdy i tak se zdálo, že obsahem přenosu je filmová projekce. Vzhledem k použitému inscenačnímu postupu je tady možné hovořit o chtěném dojmu.

 

Tři sestry (Münchner Kammerspiele), scéna: Lena Newton
 

Vzorovým příkladem, kdy se podařilo co nejvěrněji přenést divadelní zážitek na diváka, je z domácí provenience. Vynalézavé a hravé Oči v sloup (Studio Hrdinů) pravděpodobně snímal někdo, kdo hru velmi dobře znal a mohl si dovolit vstoupit blíž k hercům a volit úhly záběru, které byly kompozičně promyšlené, napomáhaly atmosféře a umírňovaly pocit zploštění.

Všechny tři zmíněné inscenace zaujaly opravdu výraznou scénografií. Český kus ji dokonce udělal středobodem svého vyprávění. Na zaplnění prázdného prostoru nechal podílet se přímo herce, a to na první pohled nahodilou skrumáží rozmísťovaných věcí, které postupem času dostávaly svého naplnění a smyslu. O Třech sestrách již byla řeč, tak snad jen doplněk, že se jednalo dost možná o technologický vrchol využití projekce ve všech podobách na divadle. Některé obrazy byly dokonalou iluzí ale také kouzelnickým trikem, během kterého už šlo stěží rozeznat reálný děj ztvárňovaný herci.

U přestavení Jezdec na bělouši vzbuzovala scénografie trochu rozpaky svou účelností. Šlo o prostor zaplněný igelitovými taškami, jako symbolem znečištění moře. Na první pohled efektní podívaná. V kombinaci s dalšími výtvarnými prvky a svícením určitě nezapomenutelná, ale v průběhu hry více využitá pouze jako materiál pro vzduchotechnikou vytvořené skulptury v pár momentech.

 

Jezdec na bělouši (Theater Bremen), scéna: Thomas Rupert
 

Novou perspektivu lze samozřejmě chápat také ve smyslu výkladu a předvádění ikonických dramatických děl. Uchvátit dokázal současný převod Krále Oidipa (Residenztheater) do prostoru předsálí politické konference, a to i bez aktualizace textu. Výborná myšlenka, která nepotřebovala žádné další efekty. Nejbrutálněji z tohoto pohledu dopadly Tři sestry proměněné do filozofické timepunkové eseje o vnímání času, ve které zazněla i myšlenka, že čas je kruh. A právě kruh byl námětem tanečního vystoupení If At All izraelského Kibbutz Contemporary Dance Company, které vynikalo lahůdkovou souhrou tanečníků i dechberoucí dynamikou a rozsahem pohybu.

Výrazné inscenace zde doposud zmiňované měly svůj protipól v kusech, které byly spíše zklamáním a v konkurenci s nimi neobstály. Za jeden takový si dovolím označit premiéru oceňovaného spolku JEDL. Manželská historie se snažilo býti do té míry eklektickým představením, až se proměnilo na nesourodou multižánrovou besídku rozpadlou do krátkých epizod bez pointy. Scházela lehkost i více nadhledu, pevnější dramaturgie. Byla to spíš taková silácká herecká předváděčka na efekt.  Ale třeba se to celé ještě časem usadí. Zatím by bylo lepší dát k tomuto záznamu titulek work in progress.

Možnost vidět představení, na které by bylo za normálních okolností pravděpodobně těžké sehnat lístky, stejně jako výhoda snížených nákladů za cestování na ně, jsou poměrně návykovými výhodami. Ty jsou ale vykoupeny ztrátou přímé účasti, která tvoří základ prožitku divadelního umění a nelze ji nahradit zploštělým přenosem. Divadelní svět Brno namixoval obě varianty. Nabídl tak i sám sobě novou perspektivu, jak je možné festival organizovat a za výsledek se sluší poděkovat. Jsou ale novoty, u kterých i progresivista snadno zatouží po starých časech. Tak uvidíme příští rok, co a jak uvidíme.