Festmánie: Nástin festivalových dějin … 2. část

Festmánie: Nástin festivalových dějin … 2. část

SOUTĚŽE A PŘEHLÍDKY

Také starověké Řecko uctívalo své bohy hudbou. Forma se ale lišila. Zatímco Egypt pořádal pochody a procesí, Řekové k tomu ještě přidali soutěžní klání. To nejznámější z nich Pýthijské hry bývá často označováno jako nejstarší hudební festival. Ve skutečnosti obdobné soutěže probíhaly ještě před ustanovením těchto her zasvěcených Apollonovy (bůh hudby, vůdce múz), jak připomíná Michael Grant v knize Zrození Řecka: „Od velice raných dob patřila k Apollonovu kultu slavnost, konaná každého osmého roku – předchůdkyně pýthijských her – k níž náležely hudební soutěže ve skládání hymnů na Apollona, provozovaných za doprovodu lyry“.

Apollonův kult byl v plném rozmachu již v polovině 7. st. př. n. l., ale Pýthijské hry ve své nejproslulejší podobě se čtyřletou frekvencí pořádání probíhaly od osmého desetiletí století následujícího. Konaly v Delfách jako součást panhelénských her.

Hudební soutěže se pořádaly i na jiných místech archaického Řecka. Velké Panathénaje v Athénách trvaly několik dní a vedle múzických zdatností (úspěšní hudebníci obdrželi peněžitou odměnu) se předváděly i ty atletické. V Epidauru se tímto způsob oslavoval bůh Asklépios a Apollon měl další své podobně laděné slavnosti i ve Spartě.

PUTOVNÍ TRUBADÚŘI

Další, kdo přispěl do historie festivalové kultury na poli přehlídek a soutěží byli trubadúři:

„Tvorba těchto potulných básníků a hudebníků, kteří byli zpravidla šlechtického původu, vzkvétala mezi 11. a 14. stoletím v Okcitánii, která se rozkládá na části území dnešní Francie, Itálie a Španělska. Trubadúři putovali po evropských hradech a palácích, aby tam bavili dvorskou společnost a zároveň si zdokonalovali své umění“. (KISIELEWSKA, Zuzanna. 12 půltónů: kniha o hudbě.)

Pro zjednodušení bychom tento koncept mohli přirovnat k putovního festivalu Hrady.cz u nás nebo Lollapalooza v USA. Přesto, že pravděpodobně trubadúři putovali mezi panovnickými dvory jednotlivě (někteří ale k sobě měli i vlastního žongléra), na dvorech samých se už setkávali s konkurenty. O tom ostatně svědčí i pořádané soutěže. Těmi nejproslulejšími byly tzv. Floral games zaměřené ale spíše na poezii než na hudbu.

Obě disciplíny však tvořily nedílnou součást další z důležitých přehlídek: National Eisteddfod, putovního festivalu, který se koná na různých místech Walesu už od roku 1176 a označovaného jako největší festival hudby a poezie v Evropě. Moderní historie tohoto festivalu se započala v osmnáctém století a trvá dodnes, přičemž se rozrostl i o další disciplíny.

Eisteddfod at Carnarvon Castle 1862
 

U STÁNKŮ NA HUDBU

Hudba zněla také na italských dvorských slavnostech v 15. a 16. století, a to pro úzký okruh posluchačů z řad aristokracie. Anglická renesance naopak možnost poslechu a provozování hudby rozšiřuje o renesanční trhy (Renaissance fair), které se jako víkendové akce konané pod širým nebem staly přímým inspiračním zdrojem velkých hudebních festivalů v druhé polovině 20. století.

I do této linie výrazně zasáhlo baroko, které pro svou spektakulární výpravnost přeneslo kulturní akce do venkovního prostředí i ve zbytku Evropy a otevřelo je většímu počtu diváků. Dalším důležitým mezníkem byl následný rozmach a popularita klasické hudby a oper v 18. a 19. století a s tím související vývoj na poli technické prezentace hudby. Začaly se konat přehlídky, které programem odpovídaly již současnému pojetí festivalů, kdy v průběhu jednoho nebo více dnů bylo předvedeno hned několik operních inscenací nebo koncertů.

V podobně koncipovanou přehlídku se proměnily v předchozí kapitole zmíněné slavnosti sv. Cecilie v Anglii, kdy začaly sloužit také pro uvádění nových děl, které z valné většiny byly věnovány právě patronce hudby. A nelze zapomenout ani na (mnohdy soutěžní) přehlídky pěveckých sborů, které se od 19. století konaly po celé Evropě. Dnes jsou soutěžní přehlídky v podstatě považovány za standardní druh festivalu tvořeným většinou hlavním (soutěžním) a doprovodným programem.

PŘEDCHOZÍ DÍLY FESTMÁNIE