Festmánie: Palcát a Sokolov

Festmánie: Palcát a Sokolov

Festivaly se po komunistickém puči v únoru 1948 těšily zvýšenému zájmu vládnoucí třídy jako propagandistický prostředek šíření jediného správného názoru. Tento zájem došel svému pragmatickému naplnění především v době normalizace, kdy bylo zapotřebí dát zapomenout uvolnění šedesátých let. V polovině let sedmdesátých tak například Ministerstvo kultury přijalo pro budoucí konání festivalů zvláštní návrh opatření. Důvodem podle odborného pracovníka hudebního oddělení tohoto ministerstva Ing. Zbyňka Máchy bylo mj. to, že dosavadní festivaly „[…] nebyly s to pozitivně ovlivňovat běžnou produkci zábavné hudby.“ Dále dodává, že „[…] nízká umělecká úroveň samotného festivalu často bývala přímo nahražována vnějším leskem, […] Vysoké finanční náklady pak ani zdaleka nebyly vyvažovány kladnými uměleckými a kulturně politickými výsledky.“

Obsáhlý rozhovor s tímto pracovníkem přinesl časopis Melodie v květnu 1975. Obsahuje také pasáž o nutnosti posílit poroty těchto festivalů a nenechávat rozhodnutí na divácích, což ukazuje, že výběr jejich členů byl neméně důležitý než výběr účinkujících. Hned na protější straně uvozovala článek série fotografií z proběhlého ročníku Festivalu politické písně Sokolov. Tedy jednoho z podniků, který se stal výkladní skříní a naplňoval představy o pravé podobě angažované festivalové zábavy. Na fotografiích jsou například Petr Janda, Petr Rezek či Jaroslav Wykrent.

FESTIVAL POLITICKÉ PÍSNĚ SOKOLOV

Poprvé proběhl Festival politické písně Sokolov o dva roky dříve pod heslem: „Za antiimperialistickou solidaritu, přátelství a mír.“ Byl otevřený amatérům i profesionálům, pro které se však stal povinnou zastávkou, pokud chtěli i nadále veřejně vystupovat. Podle hudebního publicisty Aleše Opekara se jednalo o: „[…] politický nástroj se zcela nezakrývaným cílem získávat zejména mladé lidi pro politiku KSČ, vychovávat v duchu tehdejší oficiální komunistické politiky.“

Festival vydržel až do roku 1988, kdy na něm vystoupili i Jiří Suchý, Lucie Bílá, ETC s Vladimírem Mišíkem. Na předcházejících ročnících to byli například Václav Neckář, Helena Vondráčková, Michal David, Spirituál kvintet a mnozí další.

ZLATÝ PALCÁT

Druhým z hlavních festivalů s ideologickým pozadím byl Zlatý palcát. Jednalo se o celostátní soutěž vojenských písní. První ročník vypsal na rok 1971 Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého a Ústřední dům armády pod záštitou hlavní politické správy Československé lidové armády, a to ve dvou kategoriích: pochod a taneční píseň (šanson). Autoři měli za úkol ve svých dílech: „[…] ztvárnit bojové tradice naší armády, ale i současný život našich vojáků, socialistické vlastenectví a radosti a strasti vojenské služby.“

Mezi autory písní nalezneme také Jindřicha Brabce, který mj. složil v čase pořádání Zlatého palcátu již zakázanou Modlitbu pro Martu. Vedle armádních souborů na tomto festivalu účinkovala řada populárních interpretů, např. Karel Černoch, Josef Zíma, Pavol Hammel, Stanislav Hložek, Richard Müller a další. V porotě dvou ročníků pak zasedl i hudební publicista Jan Rejžek.

Navzdory výše popsanému pozadí a fungování obou festivalů, je účast na nich zlehčována jako úlitba moci oproti následné možnosti dál bavit davy. Na relativizaci škodlivosti normalizačních festivalů mají svůj podíl i média. Dávají podobným vyjádřením často prostor bez zasazení do kontextu nebo se rovnou těmto akcím věnují z pozice úsměvné archivní záležitosti. Oproti tomu stojí prostý fakt, který shrnul historik Přemysl Houda do následující věty: „Mnozí lidé byli v 70. a 80. letech nespravedlivě vězněni, mnozí lidé vinou politického systému velice trpěli a jejich životy zůstaly v mnoha směrech nenaplněny.“

PŘEDCHOZÍ DÍLY FESTMÁNIE