Hudba, která zahlcuje oči obrazy. Flash the Readies jsou úkaz. Jejich neobyčejný loňský počin dosáhl ve zdejší anketě na bronz. Kapelu jsem označil za zdravě sebevědomou a opakovaně se z alba “In Belveder” nepřestával těšit. Teď se zjevil jeho pokračovatel. Mlčenlivější, ještě větší introvert. Celkový počet slov by většině konkurence nestačil ani na jednu písničku. Problém je, jestli tu Flash the Readies konkurenci vůbec mají. Nejde přitom jenom o žánr, ale o jejich celkový přístup k médiu dlouhohrající nahrávky. Deska obsahuje šest položek (nejdelší “D for Donut” má dvanáct minut), které se do sebe vzájemně přelévají. Pokud se na začátku zaposloucháte, začnete opět pravidelně dýchat až po necelých čtyřiceti minutách. Jakoby se ani nejednalo o kolekci, ale o jednu pro formu rozsekanou skladbu.

Letos to pár jmen s instrumentálkami na albech zkoušelo (např. Kieslowski, Calm Season). Když se dají do vleku s tím, co vychází ze “Submarine sky”, stávají se odlišnými váhovými kategoriemi. Flash the Readies nenahráli výplně, předěly, ukázky hráčských nebo producentských dovedností. Vyprávějí příběhy beze slov, které jsou tak silnější. Vyvolávají obrazy a emoce bez nápovědy. Dokáží přinutit ztišit dech. Snížit jeho frekvenci, když po psychedelickém výbuchu přichází náhlé zklidnění. Když se rozbombardovaná krajina mění alespoň na pár okamžiků v panenský ráj. Hlavní slovo tu má posluchačova fantazie korigovaná jen nepatrnými náznaky ukrytých významů.

Desce “In Belveder” jsem vytýkal délku písniček a občasnou teatrálnost podnícenou sbory a recitativem. Na novince slovní teatrálnost vymizela (začínám mít pocit, že se přelila do téhle recenze) a písničky jsou ještě delší. Přesto se ten nově zvolený poměr mnohem lépe poslouchá. Zamrzí jen určitá předvídatelnost, která se díky sinusoidě dramat a poklidu nevyhnutelně dostavit musí. Ale ta napadá jen sluch. Se zavřenýma očima je při poslechu “Submarine sky” mnohem vytíženějším smyslem zrak.

Flash the Readies – Submarine sky … spotify / nákup