Gabriel Garcia Márquez - Dobrodružství Miguela Littína v Chile

Gabriel Garcia Márquez – Dobrodružství Miguela Littína v Chile

Některé knihy mají dar rezonovat v různých dobách a v různých zeměpisných šířkách stejně silně, a to bez ohledu na počet let, které uplynuly od jejich napsání. Stačí, když slouží jako záznam o událostech, na něž tak rádi uplatňujeme selektivní paměť, a které nám připomínají, že historie se opakuje nám navzdory. Za matku moudrosti budiž prohlášena nepoučitelnost.

Márquezova kniha se odehrává v roce 1985 v Chille. Je pravdivou kronikou odvážné mise, kterou uskutečnil filmový režisér Miguel Littín. Ten ze své rodné země emigroval po Pinochetově nástupu a ocitl se na seznamu pěti tisíc nežádoucích osob bez možnosti návratu. Přesto ho uskutečnil. V přestrojení, se změněnou identitou uruguayského obchodníka. Vrátil se, aby za pomocí hned několika na sobě nezávislých evropských štábů natočil dokument „Acta General De Chile“ o skutečném stavu státu přežívajícího pod režimem nemilosrdné diktatury.

První věc, na kterou jsem si v souvislosti s touto útlou knížkou vzpomněl, bylo „Argo“. Napadne někoho po vítězném tažení iránského dobrodružství zfilmovat i chilské? A bylo by to vůbec dobré rozhodnutí, pokud by za důvod k realizaci posloužila právě sklizeň cen Bena Afflecka? A co kdyby se do režisérského křesla (a tentokrát jenom do něj) posadil opět on? „Dobrodružství Miguela Littína v Chile“ je však mnohem náročnější námět. Obsahuje daleko závažnější motivy a rozhodně v něm není místo pro komediální, zlehčující, složku. Lze ho považovat také za kontraverznější, jak potvrdila nedávno vytažená vyjádření ze životopisu Margaret Thatcherové.

Pinochet měl totiž i své mocné příznivce, bez kterých by se ostatně nejspíš ani k postu prezidenta Chile nedostal (další spojitost s „Argo“). Pro nás je jeho pozice o to hůře uchopitelná, že historická zkušenost nás pojí spíše s diktaturou levicového typu. Pinochet však po svém krvavém nástupu k moci hospodářství nikoliv zestátňoval, ale zprivatizoval. A jeho hospodářská politika tak našla pochopení nejen u zesnulé baronky. Průvodní znaky chilské diktatury, jak je v rozhovoru s Márquezem Littin popsal, už ale známe důvěrně i u nás. Stejně jako způsoby odporu proti ní, a to včetně volby upálení se.

Zajímavý je už začátek knihy. Obsahuje pasáž o rozčarování režiséra, který po příletu do země zjišťuje, že navzdory bídě a vyhlášenému výjimečnému stavu je Santiago de Chile na první dojem ve vizuálně mnohem lepším stavu, než když ho před desetiletím opouštěl. Je to důležitý moment pro čtenáře. Relativizuje důvody jednání hlavního hrdiny, když jím připouští, že od začátku měl jasno, co přijel natočit. Následná obrazná popisnost skutečného stavu věcí už pochyby nepřipouští. Přesto ta lehká úvodní nejednoznačnost příjemně překvapí. Dokazuje velikost Márqueze, který mohl předmětné odstavce bez pochyby i vynechat. A mě odkazuje zpátky na začátek ke zmínce o selektivní paměti.