Gottland - Švandovo divadlo (21.04.2011) ... 70%

Gottland – Švandovo divadlo (21.04.2011) … 70%

V okamžiku, kdy začnete přemýšlet nad charakteristikou vlastního národa, dříve či později jste postaveni před vnitřní otázku, zda vůbec lze dosáhnout jejího objektivního popisu. Rozhodnutí, které se na první dojem může zdát marginální, má přitom velký vliv na výsledné teze. Můžeme se skutečně oprostit od vlastní příslušnosti k němu? Jsme schopni a ochotni vnímat i stinné stránky? A jak to potom zahýbe s přirozeným patriotismem? Nabízí se samozřejmě mnohem snazší cesta, která podobné myšlenkové pochody zatlačí do kouta i před případnými kritiky – prohlásit za kosmopolitu. Žádná citová příslušnost, žádná odpovědnost za jakýkoliv pod touto schovkou předložený závěr o povaze národa. Já nic, já Evropan.Daleko výhodnější pozici má člověk popisující cizí národ. Je zbaven tíhy kritiky z vlastních řad. Ušetřen falešného vlastenectví a hloupých polemik o zaprodanosti. I on se však nevyhne otázce, zda může poskytnout celistvý pohled včetně pochopení pro místní speciality. Mariusz Szczygieł je výborný pozorovatel. Skrze osobnosti, které prošli našim dvacátým stoletím, poskládal mozaiku poskytující odraz české povahy (byl by stejný i při výběru jiných postav?) Hledáním společného jmenovatele, ale také jeho protipólu, a zasazením do kontextu doby přesvědčivě přibližuje osud národa zmítajícího se v neustálých vlnách přílivu a odlivu přízně k právě vládnoucím modlám. Ve vlastním zájmu zajištěného života omlouvajícího svou přizpůsobivost a neschopnost mít odlišný názor na vzdálenost větší, než sousedův plot.

Rozhodnutí přenést jeho texty na jeviště je stejně záslužné rozhodnutí jako v případě zhudebněného procesu s Miladou Horákovou, s kterým tvoří na dálku pomyslné duo divadelního vyrovnání se s minulostí. Ale zatímco v případě „Zítra se bude…“ tvůrci vsadili na minimalistickou údernost zintenzivněnou téměř intimním prostředím prostoru divadla Kolowrat, které dovoluje daleko více zatáhnout do děje diváky, Švandovo divadlo muselo najít cestu k mnohem objemnějšímu počtu cílů. A stejně geniálním nápadem jako je v prvním případě průhledná stěna měnící se nasvícením v zrcadlo, se ukázalo pro inscenaci režiséra Petra Štindla zaštítit dění fenoménem sociálních sítí. Hra tím dostala možnost oslovit širší diváckou základnu, ale zároveň se i žánrově posunula směrem k absurdní komedii.

Nenápadně se mu tak také podařilo dějově překročit hranice jednoho národa, když prostřednictvím promítaných statusů a zpráv ze sociální sítě přenáší část národní odpovědnosti na mnohem větší celek s důrazem na kontext celé doby (zejména v událostech probíhajících za nacistické okupace). To, co by možná v komornějším prostoru zavánělo zbytečným švejkovstvím odvádějícím pozornost, však tady funguje. Navíc text, se kterým se hraje, je sám o sobě tak silnou výpovědí, že podobné zlehčení snadno unese. Vždyť nakonec stejně všechno přebijí pravdivé osudy postav vypovídající o nás samých mnohem více, než by nám mělo být milé.