Gustave Le Bon - Psychologie davu

Gustave Le Bon – Psychologie davu

Davy nehromadí ducha, ale blbost.

Představte si ty davy, znuděné dlouhými hodinami projevů, tu nadšené začátkem pochodu, tu podrážděné vinou zpoždění, tu slisované, z mačkanice vystřelují stará latentní jadérka klaustrofobie, a představte si je, jak vykročí k mostu, členové dozoru včele, za nimi dutý čtverhranný šik, dále řada významných osobností, potom stovky řad, které se těsnají vzadu, na obloze vrtulníky, policisté, kteří túrují motocykly, kamery, které bzučí jako hejno masařek, televizní vůz, který je nabitý k prasknutí šíleně přepracovanými techniky, slunce, které praží nad hlavou … (Norman Mailer – “Armády noci”)

Popis situace z pera Normana Mailera jako dělaný pro následný rozbor všech hypotetických dějů, které mohou nastat a také nastanou. Pro prozkoumání psychologických zákoutí toho, co v malém skupenství vypadá ještě poměrně neškodně. Ve dvou se to lépe táhne, ale ve třech už přichází boj o moc. A co teprve, když se z trojúhelníku stane srocení davů!

 

Rozhodnutí o obecných zájmech učiněná shromážděním vynikajících, ale různorodých lidí nemají o moc větší cenu než usnesení schůze hlupáků.

 

Kupodivu se toho od roku 1895, kdy “Psychologie davu” vyšla poprvé, mnoho nezměnilo. Stagnujeme. Závěry, ke kterým Le Bon studiem davů došel, jsou platné stále a je možné jejich optikou nahlížet na všechny neblahé události století dvacátého a zajisté budou platit i po celé jedenadvacáté. Pokud se tedy nějaký ten dav neusnese, že lidstvo dobrovolně zanikne a sám se o to také následně postará.

Odhadovat tak, co by francouzský sociolog napsal ke vlivu masových médií a nástupu médií nových na chování davu, je proto poměrně jednoduché. Nejspíše by to bylo něco v tom smyslu: Já vám to říkal. Navzdory výtkám, které se k jeho práci shromáždily, a které v pregnantním doslovu spolu s dalšími teoretickými východisky shrnuje Josef Smolík, Gustave Le Bon vydal v podstatě oborou bibli, se kterou můžeme vést spory, můžeme nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti nám samotným dá dělat.

 

Říci, že nějaká událost byla souhlasně zjištěna tisícem svědků, znamená, že skutečnost se podstatně liší od podané zprávy.

 

Těch sto dvacet stran je navíc psáno velmi lehkou a čtivou formou (dík si zaslouží překlad L. K. Hofmana a Z. Ullricha). Text se nevyhýbá ironii, sarkasmu, jasnému názoru, který bychom dnes mohli módně označit za nekorektní. Le Bon své trefné hlášky prokládá tu poetickým obratem, tu trefným příkladem. Nepoučuje, nekáže. Spíše komentuje a lamentuje, aby vzápětí v souladu s realistickou myslí vědce mezi řádky uznal, že holt takoví jsme.

Dav přitom není jediným objektem jeho zájmu. Velmi současně znějí uchu poznámky například směrem ke školství: Škola, místo aby připravovala pro život, připravuje jenom pro veřejnou službu, kde k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy. … Stát, který svými učebnicemi vyrábí všechny tyto držitele diplomů, jich může použít jenom malý počet a ostatní musí nechat bez zaměstnání.Nabytí prakticky neupotřebitelných vědomostí je bezpečný prostředek, jak udělat z člověka revolucionáře.

Pár dobrých rad už stačila kniha za dobu své existence poskytnout těm, kteří připravují volební kampaně a dělají PR politikům. ANO, i v České republice … První z podmínek, kterou kandidát musí mít, je prestiž. Osobní prestiž může být nahrazena pouze prestiží bohatství. Talent a dokonce ani genialita nejsou prvky úspěchu. … Aby protikandidát propadl, je třeba přesvědčit davy tvrzením, opakováním a nákazou, že je to jeden z nejhorších padouchů a že je o něm všeobecně známo, že spáchal mnoho zločinů. … Psaný program kandidáta nesmí být nijak určitý, poněvadž by mu ho mohli jeho protivníci později předhazovat, ale v programu, který v řeči nastiňuje, si nemusí klást vůbec žádné meze.

A když už jsme u toho, je libo glosu z roku 1895 k současnému stavu naší domácí demokracie? Přes všechny obtíže svého provozu jsou parlamentní shromáždění přece jen to nejlepší, co lidé vynalezli pro svou vládu a na ochranu před jhem osobních tyranií. … Ostatně od nich hrozí opravdu jen dvojí vážné nebezpečí: neodvratné plýtvání penězi a postupné omezování osobních svobod. … Lidé jsou obětí iluze, že rozmnožením zákonů se lépe zajišťuje rovnost a svoboda, a přijímají den co den těžší pouta. … Se vzrůstající lhostejností a bezmocností občanů roste nezadržitelně význam vlády. … Stát se tak stává všemohoucím bohem; naštěstí nás zkušenost poučuje, že moc takových bohů nebyla nikdy ani trvalá, ani příliš silná.

Dalo by se pokračovat dál a dál. Od obecného stavu politiky či úrovně tištěných médií po příčinu zániku civilizací lze v “Psychologii davu” skutečně najít až mrazivě aktuální komentář ke všem podstatným otázkám dneška. A i k těm nepodstatným, jako je důvod chování našeho pana prezidenta. Jedna otázka po přečtení knihy však přece jenom zůstane bez odpovědi: Je větším demokratem ten, kdo hlas davu vyslyší nebo ten, kdo mu odolá?

 

 S přesvědčením davů se nediskutuje o nic více než s cyklonem.

 

Úvodní úryvek z knihy Normana Mailera popisuje skutečnou událost. Pochod na Pentagon se uskutečnil v říjnu 1967. Protest proti válce ve Vietnamu. Občanská neposlušnost vs. povolávací rozkazy. Akce přilákala na sedmdesát tisíc lidí. Nikoho z vlivných však svým přístupem neoblomili. Až tedy na komisi rozhodující o Pulitzerově ceně, která ji Normanu Mailerovi za “Armády noci” v roce 1969 přiklepla. Válka ve Vietnamu se táhla až do roku 1975.

 

Kdyby byly davy častěji přemýšlely a braly zřetel na své bezprostřední zájmy, nebyla by snad na naší zemi vznikla žádná civilizace a lidstvo by bylo bez historie.

 

Knihu Psychologie davu vydalo nakladatelství Portál, Praha 2016.