Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny

Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny

O Zemanovi jsem při psaní přemýšlel jako o symbolu; hra ale není ani tak o Zemanovi, jako spíše o otázkách mnohem abstraktnějších, konkrétně o možnostech nepřetržitého růstu a kultivování – kde jsou jeho meze? (David Zábranský, Parlamentní listy)

Z dramaturgického hlediska zasluhuje Studio Hrdinů ocenění za to, že se pouští na tenký led kontroverzních témat a umělecké provokace, aby tak přispělo ke zkultivování diskuse a k prohloubení empatie uvnitř schizofrenicky rozpolceného národa. (Saša Hrbotický, Aktuálně.cz)

Dráždí mě lidi, kteří příliš často operují slovy kultury a kultivování. Ti lidé tím podle mě většinou mluví o sobě, o své kulturnosti a kultivovanosti, a podle mě se většinou pletou. Kultivovat navíc nelze donekonečna, nehledě k tomu, že kultivovanost je vlastně nuda… (David Zábranský, Vice)

 

Vladimír Mikulka ve své recenzi pro Divadelní noviny píše, že hra je politickou disputací vedenou výsostně divadelními prostředky, která diváky nutí pořádně se zamyslet nad formulací svých vlastních (proti)argumentů. Dovolil bych si nesouhlasit. Pokud by chtěl Zábranský skutečně rozproudit debatu a přimět druhou stranu k zamyšlení nad vlastním přemýšlením, byl by ve svém kusu daleko více provokativní. Hru by nazval například Herec a truhlář Majer obhajuje prezidenta Zemana a nedal by v ní možnost prostřednictvím intonace měnit způsob uchopení vět, který se v tom, jak je prováděn, stává vlastně plným návodem pro diváka oznamujícím mu hle, toto myslím ironicky. A proč by měl divák přemýšlet nad obsahem a kontextem sdělení, které není ze způsobu podání myšleno vážně? Proč by měl přemýšlet nad otázkou, když odpověď je ve způsobu položení otázky?

Už v samotném textu hry Zábranský nahazuje možnost, že uvedením ve Studiu Hrdinů, lidmi, kterým vadí Miloš Zeman jako prezident, dojde k posunu významu. David Zábranský není žádný hlupák. Je to technokrat myšlení nahlížející na děje kolem sebe skrze samotný proces utváření si názoru na ně. A lze souhlasit s tím, že tento proces se ve sporu o Miloše Zemana zadrhl. Ale Zábranský nejen v textu hry, ale i v rozhovorech poskytnutých kolem uvedení, nemluví o tom, že se zadrhl také na druhé straně. Hra je tedy daleko spíše potvrzením statusu quo než jeho nabouráním. Tedy hrou o pražské kavárně pro pražskou kavárnu.

 

… Pražská kavárna po léta intenzivně zabývala se otázkou, jaká je funkce národního divadla, a zda znamená něco fakt, že neexistuje národní promítací sál či národní širokoúhlý film…

(David Zábranský, Divadelní noviny 14. května 2013)

 

Zábranský komentuje celospolečenské dění z pohledu nestranného právníka, který říká, že pravdu mohou mít obě strany. Je pohoršen nikoliv tématy, ale lidmi, kteří k nim zaujímají jasný postoj. Jeho správná kritika nepřemýšlení mířená proti lajkování statusů na úkor přemýšlení o nich však začíná a končí na mrtvém bodě. Zábranský dopředu předjímá, že kdybychom více přemýšleli, nutně musíme dojít k závěru, že k jednoznačnému závěru dojít nelze. Tedy, že svět není černobílý. Co když ale ke svému pevnému postoji dojdu právě na základě přemýšlení a podrobnému zájmu o věc? Jako by se ve hře míchala dohromady psychologie davu s psychologií jedince. Škoda, že právě tuhle rozpolcenost člověka nedokázal Zábranský vyhmátnout, oddělit od sebe a na tomto vnitřním sporu hru vystavět.

Šel jsem (18. 10.) na kontroverzní politické divadlo a těšil se, že někdo bude odcházet, lidi budou pískat, bučet, tleskat. Největší potlesk však přišel po komediálním skeči s českými a německými názvy měst, a když už se zdálo, že se jeden pán zvedl k odchodu, byla to pouze pohotová reakce na státní hymnu. Jediné, co Zábranský se svou hrou skutečně dokázal, je po havlovsku vyprázdnit slovo domovina. Zazní tu tolikrát, že tím dosáhne pravého opaku, než zamýšlel. Udělal z ní slovo bez obsahu, rým pro medovinu. Celá hra je krotkým veřejnoprávním komentářem, který se zvrtl a ve skutečnosti vyzní ve prospěch té strany, kterou je zapotřebí vyvážit. Daleko zajímavější by byla dramatizace sloupků psaných Davidem Zábranským pro Divadelní noviny a také rozhovorů s ním. Je v nich mnohem otevřenější, provokativnější, podnětnější.

 

V zemích Koruny české nevyjdete z údivu. Všude devastace. Všude pivo… Pivo, jež naplňuje českou kulturu… Pivo, jež protahuje českou kulturu… Pivo, jež naplňuje a protahuje českou kulturu.

(David Zábranský, Divadelní noviny 16. června 2013)