Hip Hop Kemp 18.8.2016 (něco jako report)

Hip Hop Kemp 18.8.2016 (něco jako report)

Cestou jsem zaslechl rozhovor. Prostorově stísněný pochod ve dvoustupu od zastávky kyvadlové dopravy do areálu je ostatně k odposlechům jako dělaný. Nemáte šanci uniknout. Předběhnutím se jen vymění témata a jazyk. Když máte štěstí. Dva mladý kluci za mnou si vyměňovali zážitky z festivalů. Jeden z nich přijel do Hradce poprvé. Zjišťoval, zda se tady může to samé, co na jiném festivalu. Dostalo se mu kladných odpovědí a navrch nasměrování k rybníku, který je poblíž, protože ve tři hodiny ráno tě voda ze všeho dostane. Týpek spokojeně zamručel a celý rozhovor shrnul, že být celý víkend s fellas, popíjet vlastní pívko nad rozpáleným grilem u stanu a navíc s možností se vykoupat, je prostě nejvíc. Pokud vám v tom výčtu, jako mně, chyběla muzika, je na čase si přiznat, že jste prostě stará škola, což však na Hip Hop Kempu není nutně na škodu. Naopak si to můžete dát jako dovětek za seznamovací frázi, což je high five, a ještě vás za to poklepou po ramenou.

Znáte to, když se dozvíte novou informaci blížící se velké pravdě o světě, před kterou jste byli do té doby slepí, vidíte najednou důkazy všude kolem sebe. Smysl pak dostane i ten kořen, co zablokoval východ z autobusu rudlíkem naloženým platy plechovkových piv naskládaných do výšky jednoho metru dvacet. Když pak procházíte kolem stanového městečka, odkrývají se vám výhledy na doutnající grily, o kterých byste odpřisáhli, že ještě loni, je tady nikdo neměl. Nebo ta příchozí cesta možná vedla jinudy. Možná, že když dáte do názvu akce slovo kemp, nezáleží už pak na jejím obsahu. Jako u zpráv, vybíráte si jenom tu informaci, která se vám hodí. Nebo si ji přizpůsobíte. Teď už vím, že stanové městečko označené zkratkou VIP znamená Velmi Intenzivní Puch z grilování.

 

Opět se podařilo do Hradce dostat budoucí smetánku

 

Přestože Hip Hop Kemp slavil patnáct let, během kterých vyrostl z akce na parkovišti v minimálně středoevropský fenomén, kdy návštěvníků ze zahraničí na něj dojíždí pravděpodobně více, než na všechny ostatní festivaly v Česku dohromady, domácí média věnují větší pozornost lokálnímu Trutnoffu zajímavému snad jen hádkami o minulost. I v Hradci se s minulostí pracuje, ale jen s tou hudební a ve formě žánrové úcty, která tvoří nové hvězdy. Po páteční seznamce s Jay Princem či Mickem Jenkinsem bylo všem přítomným jasné, že se opět podařilo do Hradce dostat budoucí smetánku. Mick Jenkins navíc dorazil v týdnu, kdy vypustil skvostný singl “Spread Love” rychle nabírající tisíce přehrání a předznamenávající vydání debutu. Ano, dal ho i na Kempu. V nedýchatelném prostředí přeplněného hangáru, který by musel mít asi tak desetinásobnou kapacitu, aby uspokojil všechny zájemce.

 

 

V o dost skromnější atmosféře se představil zástupce z lokality East London Jay Prince. Bylo to hodně rozpačité, kdy zvuk nestál za nic a v závěru se dokonce v zákulisí nenašel nikdo, kdo by zajistil náhradní stojan na mikrofon, za který nakonec zaskočila dobrovolnice z publika. Troška organizační ostudy. Chlapci od pultu byli v pohodě, to jen já se styděl. Epizodka navíc přišla v dost nevhodný moment. Prince se uchýlil ke svým midi klávesám (nejspíš, neviděl jsem na ně) a radikálně zpomalil tempo. I on ale vycítil, že celá situace s dívkou, která mu držela mikrofon, aby mohl hrát, tak úplně neodpovídá naléhavosti skladby a atmosféře, kterou si zasloužila, a raději ji předčasně ukončil. Ale i navzdory všem překážkám, byla právě jeho produkce tím nejzajímavějším, co jsem ten den slyšel.

 

Andreson .Paak & Free Nationals; Magické sepjetí bezbřehé hudební tvořivosti a svitu plného měsíce.

 

Píšu nejzajímavějším, protože přídavné jméno nejlepší mám vyhrazeno pro krále večera. Už do přehledu jmen koho nezmeškat jsem napsal, že s Andersenem .Paakem se možná dočkáme vrcholu festivalové sezóny. Přiznávám, měl jsem obavy z prostoru hlavního pódia neb s Free Nationals tíhne spíše k různým fúzím jazzu, funku a soulu než prvoplánovitému rytmickému hip hopu. Ale vzhledem k tomu, že se z něj vyklubal obrovskej sympaťák s uměním během chvíle získat na svou stranu davy, starost byla zbytečná. A byl to nádherný koncert. Magické sepjetí bezbřehé hudební tvořivosti a svitu plného měsíce. Anderson .Paak jel na maximum. Přecházel od rapu ke zpěvu, řádil za bicími, běhal po pódiu, vtipkoval s kapelou i lidmi pod pódiem a dokonce se dokázal omluvit, když ho někdo z předních řad upozornil, že už nejsme Československo: „Jsem tu poprvé,“ řekl a ozval se potlesk. Bylo vidět, že se sám baví, užívá si to a my mu to vraceli. Hudba, atmosféra, energie. Dokonalý zážitek.

Samozřejmě se během dne vyskytla jména, ze kterých jsem odešel, ale nechci je tu tentokrát uvádět. Raději ten prostor využiju k ještě jednomu dobrému zážitku. Jay Prince mi sice zabránil vidět celou jejich show, ale i z toho, co jsem viděl, si uchovávám pozitivní vzpomínkový zásek. PSH jsem už letos slyšel. V polotovaru na Pohodě, kdy proti nim stál Vec. Jeli vzájemný battle a mě to bavilo. V Hradci stáli v plné síle s kapelou za zády (Adam Koller na bicí). Projekce, světla, tisíce lidí. Jsou chvíle, kdy velké ego má své oprávnění a nedá se neobdivovat. A to už přes můstek přecházím ke scéně, kde battle podstoupily desítky lidí. Tentokrát šlo o tanec. Bylo na tom cosi fascinujícího. Děcka sen si plnící a zároveň o něj přicházející. Do okamžiku, kdy vyvolal moderátor jejich číslo, tancovala maximálně před kamarády a některá jenom doma před zrcadlem. Pak si stoupla na pódium. Před porotu. Před zraky stovky lidí. Se soupeřem, kterého viděla v ten okamžik poprvé v životě, tancovala pár desítek vteřin na hudbu, kterou možná do té doby ani neslyšela. A vy se koukáte a říkáte si, že by tu muziku měli utnout dřív, že některá z těch děcek měla zůstat doma. Ale pak vás napadne, že to alespoň zkusila. Šla si za svým. Jsou vítězi sami nad sebou a vám došlo pivo. A možná je na čase, skočit do toho rybníka nedaleko.