Hubte trampy, serou v lese

Hubte trampy, serou v lese

Vidět krátce po “Mlčení bobříků” představení “Hubte trampy, serou v lese”, se ukázalo být vcelku zajímavým dozvukem, kdy ještě více vynikla nesmyslnost soupeřících klanů, zda je prvně jmenovaná hra příliš či ještě pořád málo vulgární. Při sledování kousku z repertoáru A Studia Rubín se naplnilo rčení, když dva dělají totéž, není to totéž.

Zatímco vulgarity u Dianiška pracují v prospěch jeho textu, tedy v souladu se stupňující se groteskností jednání postav a probíhajících dějů, u Ondřeje Novotného jsou od začátku pouze lidovou atrakcí pro diváky bez ohledu na jejich oprávněnost užití v kontextu hry. Že se jedná o účinnou zbraň ukázalo i pardubické představení, kdy například zvyšující se kadence slova kurva vyvolávala čím dál bouřlivější reakci. A jak se dalo zaznamenat, především u té části publika, která později zaskočeně a odmítavě reagovala na polibek mezi dvěma muži. Obávám se však, že odhalení maloměšťáckého diskurzu myšlení nebylo účelem hry, která je jinak uváděna na domovské scéně v Praze. Zcela jinak je to už s tímto odhalením u samotného autora.

“Hubte trampy, serou v lese” není hra ničím objevná a ve svém zpracování těžko dramaturgicky odůvodnitelná. Pracuje ze zažitými stereotypy a konvencemi, které spíše přiživuje, než aby je podvratně rozbíjela a nabízela tak něco víc než jen hodinu smíchu. Je to představa městského člověka o trampingu, případně, abych nekřivdil možnému vesnickému původu autora, snaha městské představě vyhovět a zalíbit se. Škoda, že si Novotný daleko více nepohrál s motivem českého blbákova, který omezil jen na mimochodný výkřik do plenéru zaznívající jaksi nepatřičně a bez vysvětlení. Mohl také více rozeznít motivy vztahující se k rodinnému zázemí postav, které zůstalo pouze načrtnuto v jejich monolozích, ačkoliv tramping pro ně měl zřejmě představovat útěk, hledání jiné reality a vlastní identity.

Když už se příběh sám v podstatě rozpadl do série skečů a klauniád, pořád ještě nabízel šanci rozehrát nápaditost, důvtip a vynalézavost při zacházení s rekvizitami, ale také na tomto poli se příliš brázd najít nedalo. Jediným objevným a záslužným zářezem tak bylo odhalení obrovského komediálního talentu Lukáše Příkazkého, který díky svému nasazení, si v podstatě ukradl představení pro sebe. A nutno dodat, že po zásluze a možná i navzdory textu.

(Zhlédnuto dne 26.1. v rámci doprovodného programu GRAND Festivalu smíchu Pardubice)