Hyny the Kid: Hudbě mantinely nesvědčí

Hyny the Kid: Hudbě mantinely nesvědčí

Kdyby mi někdo řekl, že jednu z nejzajímavějších uměleckých výpovědí na domácí hudební scéně bude mít letos na svědomí zástupce hip hopu, nevěřil bych. Prim u nás v tomto žánru hrají spíše ramena než mozek a příliš snadno se necháváme strhnout nápodobou místo hledáním autenticity. Také Hynek-Martin Krčma aka Hyny the Kid si prošel obdobím stylizace. A možná i díky tomu mohlo vzniknout album Hyny Life. Album, která, jak sám říká, už tvořil s chladnou hlavou, a které je příjemným překvapením v dosavadní české produkci za rok 2020.

Z recenze na HYNY LIFE: U některých alb se vyplatí být trpělivý a poslechnout si je vcelku. Ano, Hyny Life je právě tento příklad. … Nahrávka si totiž navzdory střídajícím producentům drží konzistenci, … Spousta položek se chytá písničkové formy, která vystrkuje Hyny Life z čistě hip hopového státu do širého světa urban music … Nejednou se na albu pracuje také se spodními proudy atmosféry skladby, nejsou to tak jen beaty a rap. … CELÁ RECENZE: ZDE

Pojďme začít tou aktuální situací. Čím je pro tebe jako tvůrčího člověka nouzový stav? Časem pro tvorbu navíc nebo ztraceným časem, který si mohl věnovat propagaci, vystupování? A je to pro tebe třeba i téma ke zpracování, k reflexi?

Spousta volného času mi samozřejmě dává hodně prostoru pro tvorbu nových věcí. To i díky tomu, že mám doma konečně plnohodnotné zázemí pro nahrávání. Zároveň jsem ale ještě student, takže mě zavření škol uvrhlo do lehké nejistoty ohledně toho, jak bude studium dál probíhat. Tím pádem se snažím udržet balanc mezi hudbou a školou, abych pak náhodou nezjistil, že jsem usnul na vavřínech. Obecně je to pro mě ale zajímavé období. Když jsem poprvé vyšel na ulici, kde měla většina kolemjdoucích roušky, měl jsem pocit, že k sobě máme jako lidi blíž. Všichni musíme čelit stejným rizikům i opatřením a díky tomu vidíme, že vlastně nejsme zas tak rozdílní. Každodenní život se zúžil jen na to nejpodstatnější – bezpečí a zdraví. A to je něco, co mě jako člověka (i umělce) hodně oslovuje.

Loňské EP Fenistyl bylo v češtině, s Hyny Life se vracíš k angličtině, ve které vyšly tvé první tracky. Je pro tebe čeština v rapu limitující a v čem? Je naopak něco, co ti překáží v angličtině?

Do hip-hopu jsem se pořádně zamiloval až tehdy, kdy jsem pořádně rozuměl tomu americkému. Když mě napadlo, že bych zkusil nahrát svůj první track, okamžitě jsem věděl, že to bude anglicky. Líbí se mi totiž, jak je angličtina flexibilní. Člověk může svobodně měnit intonaci i výslovnost podle toho, jakou energii chce do skladby otisknout. To by teoreticky šlo v jakémkoliv jazyce, prakticky už je to ale obtížnější. Každý jazyk má svou historii a váže se k lidem, kteří jím mluví, tím pádem i k tomu, jak přemýšlí. Osobně rád rapuju o svých pocitech a hlubokých myšlenkách, a to i o citlivějších tématech, na což je angličtina dle mého názoru perfektně uzpůsobená. Čeština je v tomto ale trochu jiná. V takových tématech je o něco svázanější, stejně tak jako její intonace. Tím pádem je pro mě složitější být zcela otevřený a cítit, že moje slova zní upřímně. Za posledních pár let jsem se dostal do bodu, kdy jakmile začnu z patra rapovat na beat, který mě oslovil, je to anglicky, protože se v tom jazyku cítím jako doma. Každý jazyk ale umí vyjádřit některé věci nejlépe a čeština není výjimkou. Řekl bych, že v ní skvěle vyniká hra s dvojsmysly a zvukomalba. Parádním příkladem je třeba tvorba Kata z Prago Union, konkrétně desky Dezorient Express nebo V Barvách.

HYNY LIFE: VLASTNÍMI SLOVY. Nahlédněte do autorské kuchyně v neobvykle otevřeném průvodci po albu – ZDE.

Produkce těch dvou nahrávek se částečně liší. Fenistyl má větší dynamiku a víc se pohybuje uvnitř hip hopu. Hyny Life je oproti tomu sice zvukově konzervativnější, ale poohlíží se i po jiných žánrech. Co rozhodlo, že to tak bude? Která z těch poloh je pro tebe zajímavější do budoucna?

Řekl bych, že styl každé z nahrávek odráží životní období, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Fenistyl jsem napsal v době, kdy jsem měl jiné aspirace než dnes a snažil jsem se udělat něco, co mi buď přišlo zajímavé, nebo odpovídalo atmosféře skladeb, které jsem tou dobou poslouchal. Zároveň v něm cítím lehkou snahu ukázat svůj um, nebo se vymezit proti české rapové scéně a ukázat, že dělám hip-hop jinak, než je u nás momentálně zvykem. U Hyny Life byl přístup jiný. Rozhodl jsem se popustit uzdu svému uměleckému citu a na stylizaci jsem se nesoustředil. Pokud bylo něco, co jsem chtěl upřímně vyjádřit, udělal jsem to bez toho, aniž bych to dál kontroloval. Tím pádem jsem přestal mít snahu se trefit do určitého trendu či žánru. Výsledkem je něco, co věrohodně odráží můj vztah k hudbě. Během celého procesu mi i moje vlastní pocity daly najevo, že jsem se vydal správnou cestou a rozhodně po ní hodlám pokračovat.

Album neuvěřitelně drží pohromadě, což zrovna u hip hopových dlouhohrajících nahrávek bývá problém. Měl jsi dopředu jasnou představu o zvuku, kterému jsi podřídil i výběr ostatních producentů nebo je to až dílo postprodukce a konečného mixu?

Vlastně ani jedno. Toto téma už jsem částečně nakousl v předchozí odpovědi. Snažil jsem se důvěřovat mojí intuici a psát a tvořit pouze tehdy, když mě políbí múza. Chtěl jsem se přiblížit zdroji mé potřeby tvořit. Myšlenku na album jsem původně vůbec neměl. Vlastně ani na to, že by některý z těch tracků vyšel. Celý proces byl o něco přirozenější než dřív. Ve výsledku tím vzniknul celkový nádech alba, který je zrcadlem mého uměleckého citu a toho, čeho si moje duše v hudbě váží nejvíc. To, že je v něm cítit určitá kontinuita, je tak spíš dílo toho, že jsem k výběru zvuku i stylu přistupoval s chladnou hlavou. To pak vytřídilo skladby, u kterých jsem došel k názoru, že nejsou tím pravým ořechovým.

 

V rapu mě hodně baví přirozenost a té u nás moc nevidím.

 

Nejen díky té celistvosti se Hyny Life domácí scéně poněkud vymyká. Sleduješ ji? Je odsud někdo, s kým by si šel do featuringu a chtěl ho třeba na další album?

Přiznám se, že českou scénu jsem úplně přestal sledovat před X lety. V rapu mě hodně baví přirozenost a té u nás moc nevidím. Většina tuzemských umělců se cíleně soustředí na určitý styl či roli, které se drží a nesnaží se se svým talentem experimentovat. Jsem toho názoru, že hudbě (stejně jako jakémukoliv jinému umění) nesvědčí, když je držena v mantinelech, které jsme pro ni připravili. Okrádáme ji pak o vlastní unikátní přístup, který se bude mantinelům vždy vymykat. I z toho důvodu momentálně nevím v Česku o nikom, kdo by mě zaujal natolik, že bych přemýšlel o spolupráci. V USA už bych ale o pár menších artistech věděl.

Můžeš být konkrétnější?

Z USA by mě bavila spolupráce třeba s týpkem jménem Mez, dříve King Mez. Znal jsem ho jako underground artista, u kterého jsem vždy cítil, že má obrovský potenciál. Pak se objevil na několika skladbách jako host na desce Compton od Dr.Dre, což mě ohromně překvapilo. Sólově ale od té doby takový úspěch, jaký by si zasloužil, nemá. V mých očí je to jeden z artistů, který zaměstnává svého tvůrčího ducha na maximum. Vynikající texty, inovativní sound i umělecká otevřenost. Recept na legendu. Pak bych zmínil ještě Kota the Friend. To je zase někdo, kdo kašle na klasické dominantní postoje v rapu. Je sám sebou a píše o hezkých myšlenkách a zážitcích, což člověk mezi trendy skladbami slyší opravdu zřídka. A k tomu zní jako frajer. Další důkaz, že hudbě svědčí ze všeho nejvíc, když jsme v ní upřímní. I z toho důvodu je pro mě Kota inspirací a bavilo by mě s ním spolupracovat.

V některých skladbách na Hyny Life je čitelná vokální linka a i tvůj projev hledá občas z rapu skuliny ven. Co tedy ty a zpěv?

Zpívání mě baví, i když v něm nejsem nijak zkušený. Nikdy jsem zpěv netrénoval a tím pádem pro mě není úplně jednoduchý. Pochopil jsem ale, že i když jsem začal původně tvořit čistokrevný rap, momentálně se moje pole rozšiřuje i mezi jiné žánry. Nesnažím se ale nic lámat přes koleno. Když je část skladby, která mě nutí zpívat, udělám to.

 

To, co ve mně rozdmýchalo potřebu tvořit, byl newyorský rap. Síla slova.

 

Která nahrávka tě v poslední době dostala?

Hodně jsem si oblíbil poslední Yelawolfovu desku, Ghetto Cowboy. Strašně mě baví jeho styl. Kombinace country a hip-hopu, se špetkou něčeho unikátního. Tracky z téhle desky často mění polohu a z temně laděného rapu se najednou změní v atmosférickou jízdu. Možná mě i on inspiruje k tomu se nepokoušet zapadat do jednoho žánru, ale najít to, co mě a mému hlasu sedí nejvíc. Pak mě taky uchvátilo posmrtné album Circles od Maca Millera. Komukoliv, kdo desku slyšel, asi nemusím nic vysvětlovat. Osobně se cítím, jako kdybych během těch skladeb plul skrz oblaka. Absolutní artistická svoboda. Nechť je mu země lehká.

Malcolm James McCormick aka Mac Miller zemřel v roce 2018 v šestadvaceti letech. Předávkování. Vydal pět alb, šesté Circles se objevilo letos v lednu a dočkalo se veskrze nadšených recenzí. Za předchozí album Swimming byl nominovaný na Grammy.

Tak schválně, West Coast nebo East Coast? 

Kdyby ses mě zeptal před pěti lety, řeknu East Coast! Dneska řeknu, že obě strany daly rapu něco nepostradatelného. Je ale pravda, že to, co ve mně rozdmýchalo potřebu tvořit, byl newyorský rap. Síla slova. Takový ten pocit, že když dává opravdový MC, všichni ztichnou a poslouchaj. Nas, Gang Starr, Tribe Called Quest, Big L a spousta dalších. Tam to pro mě začalo.

Doporučení na další čtení: Nová škola Old-Schoolu. Článek, který exkluzivně pro Kultmix.cz sepsal Radimo.