IDKFA - BIČ ... 80%

IDKFA – BIČ … 80%

Album, kde ticho v mezerách mezi tracky křičí o pomoc. Poslouchat “BIČ”, je jako sedět se svým špatným já v akváriu s pohyblivými stěnami. Ty minutu po minutě dál ukrajují z prostoru, ve kterém se už tak nedá dýchat. A ten druhý navíc pořád nepřestává žvanit.

 

BIČ je album o uchování vnitřní svobody.

 

Situace navozená poslechem jakoby zároveň simulovala pozici, ze které jsou vystřelována slova. Slova dána dohromady někým, kdo se cítí být tlačen společností do předem vyhrazeného kouta, a tak se brání vzteklým boucháním do skla, štěkáním v textech a práskáním biče v muzice. Odmítnutím všeho a všech.

Až teď, při psaní této recenze, si uvědomuji, že album je převážně (ale ne zcela) o uchování vnitřní svobody. O právu zpochybňovat společenské normy a morální hodnoty. A také o možná až adolescentním hledání vlastního způsobu života. Hledání, které je založeného na odmítnutí a zpochybnění stávajícího řádu věcí. Fakt, že se tak pro posluchače děje až na pomezí fyzické bolesti z poslechu a odvracení sluchu od slov, činí album o to přitažlivější (horor sledovaný skrze prsty).

 

IDKFA nelze upřít určitý tvůrčí posun.

 

Před dvěma lety jsem se vyznal k fascinaci nad albem “všechny!zbraně!dětem” a nechal ho dojít až mezi nejlepší nahrávky roku 2014. Při vzájemném porovnání s aktuální deskou nelze IDKFA upřít určitý tvůrčí posun. I s ohledem na předchozí odstavec je jasné, že tentokrát už se nejedná o pekelný level slovní prázdnoty. Zároveň bylo mírně utlumeno i dětské opojení vulgarismy a “BIČ” se tak dá brát více vážně.

 

Bez beatů a samplů to ani zdaleka tak dobře nefunguje.

 

Tracky se protáhly (a z jednadvaceti jich je čtrnáct), takže zbývá prostor i na muziku, která se hlavně v druhé polovině nebojí vymanit z role pouhého doprovodu (výborná “Sparta” nebo “Pár nemluvňat”). Ačkoliv u první a poslední položky na ni nedojde vůbec, což považuji za největší slabinu alba. Paradoxně ale za slabinu pochopitelnou, protože díky tomuto rozhodnutí působí mnohem komplexnějším a uzavřenějším dojmem. Jen v téhle podobě je ten prolog a epilog zbytečně dryáčnický. A hlavně u prologu se ukazuje, že bez beatů a samplů to ani zdaleka tak dobře nefunguje.

Při té bídě loňských hip hopových domácích nahrávek, je tohle slibný začátek roku (i když tedy z hodně podzemní odnože žánru). A pokud IDKFA napodobí rok 2014, kdy se v prosinci objevilo ještě jedno album, může mít i stejně dobrý konec. Zvláště, pokud se lehké ozvěny aktuálních celospolečenských témat, které lze na “BIČ” také najít (např. provokativní “Můžu přestat”), promění v hlavní inspirační zónu.