Jakou barvu má medvěd?

Jakou barvu má medvěd?

Mejdan spěl k zániku. Poslední kapky alkoholu byly prolity během roztočení ne úplně prázdné láhve na stole. Hra tak skončila dřív, než začala. Dámy se zamkly v koupelně, protože pro zbavení se fleků z červeného vína potřebovaly naprosté soukromí. Páni se vydali ven do dílny, aby našli nářadí, kterým by dveře otevřeli. Během cesty objevili nezatemněné okno do koupelny. Dámy to kupodivu pojaly jako výzvu. Obě skupiny se dostaly do varu a během pěti minut došlo k nečekanému zpárování, které odneslo okno, co posloužilo jako nouzový východ, neboť klíč záhadně utonul. Zcela neznámý kluk vyšel z ložnice rodičů, sednul si před televizi a pustil si ze svého USB Pustinu s tím, že mu vlak jede až za osm hodin a v tom křiku se nedá spát. Ložnice dlouho prázdná nezůstala. Dvě sestry přišly ruku v ruce s tím, že se nudí a začaly nahlas předčítat hřbety knih na poličce nad televizí. Nelíbilo se jim, jak jsou srovnané. Začaly se dohadovat. Rozezněl se domovní zvonek. Soused. V kuchyni se pálilo mlíko a po zemi se válelo kakao. Pustina. Najednou svět ztichnul. Sestry držely v ruce malou knížku. Ta vpravo začala předčítat:
„Jedna stará hádanka má následující znění: Cestovatel jde míli na jih, otočí se, jde míli na východ, znovu se otočí, jde míli na sever a skončí na místě, kde začal. Pak zastřelí medvěda. Otázka zní, jakou barvu má medvěd?“
„Proč by cestovatel střílel medvěda, když je to cestovatel a ne lovec?“ podivila se ta sestra, co nečetla.
„Protože mu asi stál v cestě,“ odpověděl ji ve zjevné narážce kluk, kterému bránila ve výhledu.
„Teda to s tím medvědem mě dostalo,“ svěřila se dívka od zčerstva otevřených dveří do ložnice, a aby potvrdila svá slova, nedařilo se jí zapnout podprsenku.
„Ty myslíš, že to bylo mládě?“ zazněla nečekaná dedukce z úst té, co četla.
„Mládě by netrefil, nezapomeň, že předtím ušel iks těch mil,“ poučila jí sestra.
„Tři,“ připomněl nový účastník debaty, který následoval dívku z ložnice.
„Čeho tři? Myslím, že už jsme všechno vypili,“ vstoupil na jeviště ten, který rovněž vyšel z ložnice a zavřel za sebou dveře.
„Nějakej týpek ušel tři míle, aby zastřelil medvěda,“ zrekapituloval divák Pustiny.
„Proč?“ pokračoval v otázkách předchozí řečník.
„Protože mu stál v cestě,“ odpověděla jedna ze sester.
„Tak to měl kliku, že měl s sebou zbraň, když jenom cestoval.“
„Proč by nemoch mít s sebou zbraň? To, že je cestovatel přeci neznamená, že nebude mít u sebe zbraň,“ zapojil se nepozvaný soused.
„Tak já jsem sem třeba taky cestovala a zbraň nemám.“
„K čemu by ti taky byla, když tady medvědi nejsou.“
„Nepřijde vám divný, že ten cestovatel vůbec nešel na západ?“
To už přestávalo být důležité, kdo co říká. Do místnosti se postupně trousili všichni, kdo z ní během večera odešli a průběžně se zapojovali do řešení mysteria o cestovateli, medvědovi a lovci, který tam ve skutečnosti na toho medvěda číhal, zatímco cestovatel mu ho naháněl, protože proč by jinak šel míli na jih, na východ a na sever …

Martin Gardner: Jakou barvu má medvěd?. Překlad Jonathan Verner. Portál, Praha 2017, 176 stran.