Koule - Studio Beseda (18.6.2012) ... 50%

Koule – Studio Beseda (18.6.2012) … 50%

David Drábek je geniálním inscenátorem. Jenom ani po „Kouli“ nevím, jestli se jedná o oprávněný dojem nebo jen o rozdílné čtení a vnímání jeho her.Převod na divadlo dokázal, že David Drábek napsal vynikající rozhlasovou hru, která ovšem převodem na jeviště ztratila mnohé ze své původní poetiky. Může za to zvolený inscenační postup a především nesnesitelná délka. Hlavně zbytečně obrazem dohrávané fragmenty, které u vzpomínek na dětství dávají vzpomenout na „Hrdého Budžese“, některé dobré momenty doslova zabíjí. Naopak ve chvíli, kdy je scéna víceméně věrnou kopií rozhlasové verze, hra nabírá na síle (návštěva Radmily). Ale ne vždy. Například zachování následujícího dialogu „Vy jste byla ve straně docela hodně aktivní, nemyslíte?“…dlouhé ticho…Hlas z režie: „Mám pustit Dívko, dívko toulavá?“, kdy hlas z režie nahrazuje živý režisér, se ukázala jako nefunkční dada vložka. Nelze tedy vyslovit jednoduchý závěr, že při zachování původního textu by vše dopadlo mnohem lépe.

Tím se dostávám ke způsobu, jakým byl pro divadelní jeviště vlastně uchopen. David Drábek udělal to, co se jasně nabízelo, a sice rozhlasové studio zaměnit za televizní. Ostatně s tímto prostředím už má zkušenosti z „Noci oživlých mrtvol“, které také „Koule“ svým úvodem a vstupem Karla Hály na scénu připomíná. Tematicky na Mrtvoly navazuje i dalšími parodickými výstupy na účet moderátorů. V „Kouli“ se však dramatikův odpor vůči jejich profesi chvílemi stává až nepříjemnou obsesí a pochybným vyřizováním účtů.

Těšil jsem se například na přidaný motiv Sáry Tlachecí, ale právě tady nastalo největší zklamání. Pro připomenutí – Barbora Tachecí po odvysílání „Koule“ vedla pro MF Dnes rozhovor s Helenou Fibingerovou, ve kterém si spolu děvčata hezky notovala na téma, jaký je to Drábek hulvát. Kdo čekal, že se nad to Drábek povznese a vše shodí nějakou tou vtipnou vypointovanou scénou, se nedočkal. Autor totiž v sobě objevil zakomplexovaného školáka, který udělal pravý opak a zachoval se stejně jako ony dvě dámy, jen s o dost větší hysterií. Bez nápadu, jen za pomocí (Kamilou Sedlárovou přesně zahrané) prvoplánovité karikatury, a s tím nejlacinějším vyústěním v podobě svěrací kazajky. Škoda promarněné příležitosti.

A někde v tomto momentu mě poprvé napadla možnost, že je to celé režisérova schválnost. Že úmyslně zaměnil sofistikovanou satiru Mrtvol za podbízivou zábavu ve stylu někdejších nováckých zábavných pořadů včetně imitujícího moderátora Klubu seniorů. Že diváky vystavil světu, jak ho chápe Milena, se vším všudy. Že za jeho přítomností na balkonu, je touha vidět, jak se diváci, aniž by si to uvědomovali, chvílemi směji vlastní pokleslosti. A když se zdálo, že nic horšího se na jevišti už dít nemůže, příběh vygradoval do závěrečné děkovačky ve stoje, na níž měl nemalý podíl skutečně skutečný Petr Kotvald (!) se svou hezkou českou písničkou. Přiznávám, nestál jsem, ale tleskal. Tleskal režisérovi za to, jak to s diváky geniálně zkoulel a dodnes se modlím, aby to tak skutečně bylo. Aby se tímto ze štiplavého kritika špatného vkusu nestal jeho diktátor. Byl by to hodně smutný pád.

PS: I přes nadužívání slova geniální, dovolil bych si ho použít ještě jednou, a to v souvislosti s výkonem Pavli Tomicové v hlavní roli. Každý, kdo bude hrát Milenu po ní, jestli se někdo takový vůbec najde, už bude hrát Pavlu Tomicovou v roli Mileny, nikoliv pouze roli samotnou. Je jasné, že předobraz hlavní hrdinky se narodil, aby ho ona mohla hrát. Alespoň z tohoto důvodu lze za divadelním Příběhem vrhačky zvolat Bravo!