La La Land (režie Damien Chazelle)

La La Land (režie Damien Chazelle)

Člověk dospěje, když změní své sny. Muzikál La La Land je podobných klišé plný. V příběhu, v dialozích, v obraze. Ví o nich a nebojí se je použít ve svůj vlastní prospěch. V tom je jedinečný. Nadhled, naivita, romantika, hudební čísla. Když to secvakne všechno dohromady, jako ve scénách s vyhlídkou (ať už na město či na hvězdy), jsou z toho parádní momenty. Oslava filmařiny, kinematografie, života a smyslu nesmyslu. Ovšem v momentě, kdy se film snaží vypadat vážně a seriózně (téma partnerské krize), stává se jedním z mnoha a sklouzává k banalitám. Nutno však připustit, že pro diváka, který odmítá přistoupit na nezbytnost tance v dopravní zácpě či na náhodu stepařských bot v kabelce, budou naopak tyto scény oddechovým momentem návratu do normálního světa. A kdyby ani to ne, může se soustředit na hudební stránku a báječné rozmluvy o jazzu a v rytmu jazzu, do kterých se zapojí například i John Legend ve vedlejší roli.

Přináší však kromě nostalgie La La Land i něco nového a inovativního přímo ve svém žánru? Na první pohled se zdá, že nikoliv. Však i sami autoři včetně hojně oceňované choreografky Mandy Moore přiznávají inspirační zdroje. Klasiku, která stála modelem pro většinu velkých scén. Je tu však jedno číslo, a to “Audition (The Fools Who Dream)”, vymykající se tradiční muzikálové opulentnosti. Ba dokonce stojí v přímé opozici k ní. Sama píseň a její orchestrace si říká o opravdu huge obrazové ztvárnění. Výborně vystavěná s gradací zvedající ze sedadel. Osudová a zásadní. Místo spektakulárního vizuálního doprovodu však po celou dobu kamera sleduje pouze zpívající hlavní hrdinku v černém pozadí. A přesto to funguje. Nejen jako číslo samo o sobě, ale především jako rozjezd pro závěrečnou, tolik kritiky vychvalovanou, scénu, kdy naopak ty usazené kreativní saze bouchnou a rozjede se nezapomenutelný ohňostroj produkční marnivosti. Scéna, která z dějin kinematografie vzešla a nepochybně do nich i sama vejde. A možná právě díky tomu, že je ve filmu vlastně jediná a dlouho připravovaná svými na opratích drženými předskokany.

La La Land stejně jako ve své době Moulin Rouge zvedne zájem filmových studií o žánr muzikálu, ať už Oscara vyhraje či nikoliv. Na otázku, jestli však půjde ruku v ruce i s oživením klasické filmařiny fantazii spíš podněcující než zabíjející, si však můžeme odpovědět rovnou – nepůjde. La La Land je na rozdíl od Moulin Rouge daleko méně divácky sexy. Začít napodobovat jeho styl se tak může rovnat komerční sebevraždě. I když vidět superhrdiny z Marvelu v podobných kulisách by mohl být velmi výživný zážitek. Ale vážně ho chceme zažít? La La Land je ostrůvek pozitivní deviace současné filmové produkce. Úspěch stvořený právě tou výjimečností. Přicházející navíc v době volání po návratu starých časů velkých Spojených států amerických, kdy podobné filmy vznikaly (možná i díky této náladě by mohl Oscara skutečně získat). Každý další pokus ten původní záměr oslabí a rozmělní, dokud všem vůkol nepůjde na nervy. Lepší uchovat si jeden silný zážitek než ho vytěsňovat desítkami slabších.