Legionáři s Kyticí

Legionáři s Kyticí

Národní divadlo je nositelem národního kulturního dědictví a zároveň prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu. Je živým uměleckým organismem, který chápe tradici jako úkol ke stále novému řešení a jako úsilí o nejvyšší uměleckou kvalitu, tak praví Preambule statutu Národního divadla. V minulém týdnu vedení této instituce představilo plán premiér pro sezónu, která svou první polovinou zasáhne do vrcholících oslav osmičkových výročí včetně toho zásadního, tedy vzniku republiky. Naplňuje tento plán v činoherní sekci úvodní citaci? A je odpovídající významu výročí?

Moudřejší samozřejmě budeme až po premiéře jednotlivých inscenací, ale už nyní je legitimní si výše uvedené otázky s ohledem na oznámené tituly položit. Učinil tak i Tomáš Šťástka ve svém komentáři uveřejněném na idnes.cz pod všeříkajícím titulkem Národní divadlo lákavé výročí sta let Československa promarnilo. S ohledem na použitou argumentaci se však jedná o trochu uspěchaný a nepřiléhavý závěr. Autor svůj názor opírá o absenci události, na jejíž premiéru by se netrpělivě čekalo, a známého evropského režiséra, který by měl na historické děje spjaté s životem republiky nejspíše nabídnout provokativní či odlehčující pohled zvenčí.

Drama o československých legionářích v Rusku v nastudování Jiřího Havelky (Rudolf Medek-Plukovník Švec), šedesátá léta na vesnici v režii Jana Mikuláška (Jáchym Topol-Noční práce) a především Kytice pohledem dua SKUTR, která parametry události splňuje vrchovatě. Všeobecné povědomí o ikonické básnické sbírce ve spojení s imaginací dvojice Kukučka – Trpišovský a faktem, že se jedná o první dramatizaci vůbec, přiláká jistě houfy zvědavců. Ostatně lepší důkaz naplnění oné Preambule si ani nelze představit. Národní kulturní dědictví viděné novým pohledem. Zbylé tituly, a v tom lze s Tomášem Šťástkou souhlasit, už to mohou mít s počtem diváků složitější. Neznamená to ale, že by na prkna Národního divadla v tak významném roce nepatřily.

Kdy jindy na ně přivést legionáře s plukovníkem Švecem v čele než v době, kdy je jejich hrdinství podkopáváno samotným Ruskem, a kdy bolševici opět zažívají vzestup své moci? Kdy jindy přijít s odlišným pohledem na šedesátky než ve chvíli, kdy se tato doba v divadelních ztvárněních scvrkává na rozjuchané muzikály? Těžká a bolestivá národní témata, s nimiž se musíme vyrovnat především my sami. Témata, která je zapotřebí si připomínat, diskutovat o nich, umělecky je interpretovat. Osmičkový rok je ideální příležitostí. Národní divadlo odolalo v činohře laciným svodům a nabízí velmi ambiciózní přehlídku motivů jednak formujících náš stát a kulturu (vedle Kytice např. pocta K. H. Hilarovi inscenací Za krásu, režie Daniel Špinar), ale také reflektujících aktuální stav mediálně rozpolcené společnosti, což se dá očekávat především od dramatizace povídky Emila Hakla Návštěva. Čistě nepolitická odpověď na úvodem položené otázky tedy zní ano a ano.