Lucie Bílá - Hana ... 70%

Lucie Bílá – Hana … 70%

Album “Hana” bylo nominováno na KULTMIX.CZ ALBUM ROKU 2016

Začnu pozitivně. Prostřednictvím desky “Hana” se Lucie Bílá vrací do sféry moderního popu. S trochou nadsázky lze dokonce říci, že se z tohoto pohledu jedná o její comeback. A to o comeback, který si nestojí úplně marně. Předně je třeba ale poznamenat, že z pohledu zpěvačky mělo tohle album vyjít už dávno. A pokud navíc nebude v blízkém horizontu roku, roku a půl následovat další, zůstane “Hana” jen takovým pozdním plácnutím dlaní do rybníka.

Novinka se totiž nese v duchu trendy desek zralých mainstreamových zpěvaček, které ještě chtějí ukázat lokty, ale tak úplně si nevědí rady a obklopí se proto týmem o generace mladších lidí, kterému, bůh ví proč, slepě důvěřují. Výsledkem je pak sice dobře znějící produkce, ale zároveň rozpačitost, jestli to interpret myslí vážně. Až teprve další deska vydaná v rychlém sledu prokáže smysluplnost a udržitelnost restartované kariéry.

 

Po hudební stránce se není zač stydět

 

A jak tedy dopadla omlazující kůra u Lucie Bílé? Inu dopadla by ještě mnohem lépe, kdyby zpěvačka zahodila i tu druhou jehlici od pletení, kterou nejspíše z pocitu bezpečí propašovala do studia (obrazně myšleno). A také, kdyby si nenechala nakukat, že angažovat producenta desky Martina „MAXO“ Šrámka také jako zpěváka je kauf. Po hudební stránce se ale není zač stydět. Prim hraje beat, převažuje střední tempo. Rozhodně však z předváděného materiálu šlo vytěžit ještě daleko víc.

Největší trápení představuje nedostatek gradace písniček. Tápání v jejich stavbě. Poslední třetina stopáže většiny z nich, se kterou by se dalo při tomto typu repertoáru velmi dobře pracovat, je ve znamení neukočírovaného skonu. Chybí napětí, nedaří se udržet pozornost, což se pak přenáší na úroveň poslechu desky jako celku a při čtyřicetiminutové délce alba už to je trošku problém. Skvěle v tomto směru vyšlo snad jen úvodní číslo, které střídá tempo a zpěvačka se může opřít o silný a melodicky dobře prodaný refrén.

 

Naštěstí má Hana hity, které táhnou nahrávku vzhůru i ve chvíli, kdy se zdála už zavrtána v zemi.

 

Takto povedený začátek pomáhá i následující titulní písničce, kdy zafunguje kontrast přechodu k intimnější náladě. Pak už se ale jede na setrvačník. Rozlet je zabržděn díky zarážející dvojí hostovačce Martina Šrámka. Celá ta podivnost v zakuckané angličtině zní, jakoby v nahrávce zůstala svahilštinou předzpívaná vokální linka. Nedává to příliš smysl hlavně u první věci, kdy Šrámek spustí v půlce čtyř a půl minutové skladby a vydrží až do konce, aniž by se Lucie Bílá ještě dostala ke zpěvu, což mohla například druhým hlasem.

Naštěstí má “Hana” hity, které táhnou nahrávku vzhůru i ve chvíli, kdy se zdála už zavrtána v zemi. Neříkám, že z těchto skladeb nakonec hity skutečně budou, ale všechny předpoklady pro to mají. Chytlavou rytmiku, melodický refrén, zapamatovatelný slogan, sugestivní náladu. Vedle úvodní “Tak mě tady máš” je to “Hana”, funkující “Mezi řádky” či “Primadonna” se Celeste Buckingham. Nejzajímavější a nejpovedenější skladbou je pak lehce tanečně oděná “V ranách sůl”, která nejvíce podtrhuje smysluplnost alba.

 

Jde o solidně odvedenou práci s pár silnými momenty, což je nakonec možná víc, než se čekalo.

 

Když už dopadlo relativně solidně po stránce hudební produkce, vyvažuje to na druhou stranu problematická kvalita textů, respektive jejich prázdnota. Pro pop jistě dostačující, ale devastující ve vztahu k dosavadní pečlivosti Lucie Bílé v jejich výběru. Zdá se, že nejdůležitějším parametrem tentokrát bylo, aby seděla slova rytmicky. Deska tak sice není zaneřáděná dlouhými tóny (hurá!), ale nelogismy na ploše malé (křehký celofán?) i velké (“Hráze”, “Poprvé”), které nelze rozhodně skrýt za básnickou licenci. A k tomu občas těžko srozumitelná spojení. Vážně se ve skladbě “Tenisky” zpívá párek v kolenou mám?

“Hana” není ještě komplexní přerod, pouze nakročení správným směrem. Ke škodě zpěvačky se příliš upnula na jeden produkční tým, který umí singly, ale deska je na něj moc. Navíc zamrzí, že se za ním vydala na Slovensko, ačkoliv si stačilo poslechnout například loňskou desku Jana Buriana, aby jí bylo jasné, že i v Čechách je spousta výborných mladých producentů ovládající světový sound. I tak ale jde o solidně odvedenou práci s pár silnými momenty, což je nakonec možná víc, než se čekalo.