Michel Houellebecq - Podvolení

Michel Houellebecq – Podvolení

Kniha, která si vysloužila až přílišnou pozornost. Samotný poprask kolem tohoto románu by byl však ve svém literárním zpracování možná poutavější. Houellebecq dokazuje, jak důležité je, vybrat si to správné téma. V jeho případě spíše jednu konkrétní myšlenku, která sice nabízela do široka rozevřený vějíř konfliktních situací k bližšímu prozkoumání, ale on si žádnou z nich nevybral. Spokojil se s bezpečným úhlem pohledu hlavního hrdiny, který dějiny kolem sebe jen pasivně přijímá a podvoluje se jim. Předvídatelnému závěru pak stěží pomůže drobné zpochybnění v použití odlišného slovesného způsobu poslední kapitoly.

Autor si navíc příliš neporadil s drobnými nuancemi, které zbytečně podkopávají míru uvěřitelnosti a přesvědčivosti. Ať už se jedná o úlohu mlčících sociálních sítí, i když tady mu dávají částečně zapravdu poslední události s tutláním deliktů uprchlíků, nebo o roli žen, kdy se zdá, že se všechny mávnutím šátku bez řečí změnily v muslimky, což si při pověsti Francouzů jako stávkového a demonstrujícího národa, lze stěží představit.

 

Je to ideální kniha pro všechny ogy, kteří v sobě v posledních měsících objevili dar komentovat islám a uprchlíky.

 

„Podvolení“ je daleko více než beletrií výukovým materiálem politologie. Způsob přechodu Francie k islámské zemi popisuje věcně a v logických krocích. Hloubková analýza situace překvapí svou propracovaností, aniž by bylo proti jejím závěrům co namítat. Čtenář se pak musí kolikrát až podivovat, že právě tento aspekt islámu ve vztahu k evropské kultuře není více diskutován.

Je to ideální kniha pro všechny ogy, kteří v sobě v posledních měsících objevili dar komentovat islám a uprchlíky. S prstem na ní můžou varovat, kam až to všechno povede. Nezbývá doufat, že si ji před tím skutečně přečtou, protože navzdory chmurné vizi si ani Houellebecq nedovolil popisovat každého muslima jako teroristu a každého následovníka myšlenek koránu jako islamistu.

Michel Houellebecq napsal lepší knihy. Ani v této však neztrácí schopnost být rozpoznatelný. A tak je mnohými (včetně mě) čten už jenom pro potěšení z toho, že je to navzdory námětu či kvalitě zpracování pořád on. Otravný v hloubce teoretických statí o předmětu zájmu hlavního hrdiny, zábavný ve větách, které mu klade do úst či myšlenek. Po tomto svém posledním dílu se však ocitl v nelehké pozici naháněného autora a bude zajímavé číst, jak, a zda vůbec, se s ní literárně vypořádá.

Poučení z četby : Michel Houellebecq