Mlčení bobříků

Mlčení bobříků

Postavy a děje ztvárněné v inscenaci jsou skutečnými postavami a ději pouze volně inspirovány. Inscenace není a nechce být zachycením historické reality. (Divadlo pod Palmovkou)

Tvůrci hry Mlčení bobříků Tomáš Danieška a Jan Frič prezentují v pražském Divadle pod Palmovkou urážlivě, lživě a vulgárně osobní příběh dvou statečných žen odehrávající se v padesátých letech 20. století. (z prohlášení V rozporu s ověřitelnými fakty)

Nominuji Mlčení bobříků Tomáše Dianišky a tvůrčího týmu Studia Palmoffka. Především za nepřetržitou podvratnou činnost ve sféře divadelního vkusu, norem a dobrých mravů. (odpověď Dominika Melichara v anketě Divadelních novin Inscenace roku).

 

Příběh o československé korunové minci, kterým byla hra inspirovaná, je mnohovrstevnatou výpovědí nejen o padesátých letech. Ukazuje osobní statečnost jednotlivce poháněnou různými důvody, ale vždy ústící do veřejného či soukromého střetu s totalitním režimem. Potkává se v něm národní charakteristika švejkovství s odvahou jednotlivce nevzdat se vnitřního přesvědčení a uchovat si morální integritu i navenek.

Tomáš Dianiška si vypůjčil jen část příběhu a zarámoval ho do totalitního hororu o nástrahách skautingu. Představení pak začíná jako zpovykaná a infantilní dětská besídka, aby se postupem času změnila v obskurní drama o lidské důstojnosti a morálce. Použitý filtr groteskního šklebu však nemůže z podstaty své pokroucené optiky vyhovovat každému divákovi stejně. A pokud si uvědomíme, že doposud byla témata spjata s tragickým poválečným vývojem Československa vedena spíše po pietní linii vlastního černého svědomí, nelze se divit, že i některé reakce na hru zabíhají do stejných krajností jako obrazy, které jsou kritizovány.

Tvůrci představení se pak ocitli v paradoxním stavu drceni mlýnskými kameny ze dvou stran. A ačkoliv jdou tyto strany proti sobě, používají podobně zástupné argumenty, které nemají se smyslem inscenace co dělat. Jedni ji kritizují za pokroucenou realitu, druzí ji vyzdvihují pro boj s dobrými mravy a vkusem na divadle. Jedni chtějí divadlo dokumentární, druzí vulgární. Oběma skupinám je jedno, co se hraje. Nelze se pak divit, že ve čtení a porozumění mediálních obsahů jsme v mezinárodním srovnání tam, kde jsme.

Vyvinit autora však také tak úplně nejde. Věta o pouhé volné inspiraci skutečným příběhem, nemůže být odpovědí na otázku, proč některé dějové linky a situace historické realitě odpovídají a jiné nikoliv. Co stálo za rozhodnutím, že zůstane pevně zachováno vyprávění o způsobu vzniku návrhu mince, že skautka zůstane skautkou a sochařka sochařkou, ale zejména v případě druhé z nich dojde k úplnému převrácení osobního postoje a charakteristiky? Proč tedy část hry skutečnost kopíruje, když mělo jít jen o volnou inspiraci, a část ne?

Bohužel, reakce tvůrců na text prohlášení V rozporu s ověřitelnými fakty odpovědi na výše uvedené otázky nedává. Ta je jen nešťastně naformulovanou (ne)obhajobou nabízející bagatelizaci (až zesměšnění) námitek a odvolávání se na vyšší cíle veřejnoprávní instituce (!). Diskuse, kterou měli tvůrci v úmyslu rozpoutat, se tak koná na úplně jiné téma. Nic z toho by však nemělo zakrýt, že jde skutečně o mimořádnou inscenaci pokoušející se přispět k rozdrobení (k demokratizaci) způsobu inscenačního nahlížení na naši minulost. A to není malá zásluha, ať už si o výsledku myslíme cokoliv.

(Zhlédnuto dne 23.1. v rámci doprovodného programu GRAND Festivalu smíchu Pardubice)

V rozporu s ověřitelnými fakty – text prohlášení a reakce tvůrců
Skautku komunisti uvěznili, ale s jejím portrétem pak platili – reportáž České televize