Monstrum ... 40%

Monstrum … 40%

Tohle se moc nepovedlo. Monstrózně nosný námět, kterému se dostalo bídného zpracování. Bídného tak, až jsem se párkrát před obrazovkou zastyděl. Raději bych věřil, že na vině je drastický střih přílišného množství natočeného materiálu než špatný scénář, ale nic tomu nenasvědčuje. Ovšem i kdyby tomu tak skutečně bylo, a výsledná televizní inscenace (zdráhám se použít slovo film) vznikla dejme tomu z původně zamýšlené mini série, nelze se nedobrat k problematické stavbě a vyznění díla. Jediné, co by se tím omlouvalo, by byla absence motivů pro jednání postav a nutnost všechno říct, místo ukázat.

Vždyť například to, že je na tvůrce pomníku pořádána štvanice, se dozvíme pouze z úst jeho manželky svírající pár anonymních dopisů, které neotevře, a z nápisu na dveřích (o kterém mám pochybnosti, zda by si ho někdo v padesátých letech dovolil vůbec napsat). A přitom se jedná o dramatický prvek a tvůrčí výzvu jako hrom. To samé střelba do jedné ze zbytečných vedlejších figurek v lese při přechodu hranic. Mimochodem až dodatečně byl také divák informován, že série výletů dvou kamarádů do lesů a na vodu se uskutečnila na Šumavě, tedy v blízkosti pohraničního pásma. Dále skutečnost, že Otakar Švec přestal být ve spojitosti s pomníkem žádoucím tvůrcem jsme se dozvěděli bokem z úst další vedlejší dovyprávěcí postavy. Atd., atd., atd. A to jsem zatím u dějových linek.

Jeden by řekl, že když už Viktor Polesný neměl zapotřebí tyto scény točit, soustředí se více na psychologii svých postav a nabídne jejich vnitřní boj. Ale ani k tomu nedošlo. Postav bylo mnoho, časové rozpěti příběhu příliš dlouhé, a tak pro samé vysvětlování nebylo na něco takového čas. Psychologie se budovala zvnějšku, manýristickým figurkařením a fyzickými znaky, ve kterých prim hrálo čelo. Když byla postava ustaraná a utrápená tak se krabatilo, když propadla alkoholu, měla ho na stole. Příčina jednání důležitých aktérů byla podávána přes cedník. Od momentky k momentce, aniž by se však vždy jednalo o ten moment nejdůležitější.

Solidně mě rozkolísalo také ztvárnění doby, až jsem měl pocit, jako kdyby inscenace vznikala pod dohledem soudruhů, kteří se rozhodli podrobit padesátá léta sebekritice, ale tak nějak po svém, ne zas tak úplně. Monstrum nabídlo úplně nové porevoluční paradigma ztvárnění totalitarismu padesátých let. Podle této verze byli jedinými opravdu zapálenými soudruhy studenti herectví, o vyjádření podpory pracovních kolektivů s měnovou reformou noviny lhaly (protože noviny vždycky lžou a nejspíše tak ani neexistovaly podpisové archy žádající nejtěžší tresty v procesu s Horákovou), mezi lidmi se aktivně a beze strachu s komunismem bojovalo, a to například i prostřednictvím již zmíněného nápisu na dveřích v bytovém domě. A protože i funkcionáři vypadali a jednali směšně, nabízí se na základě této inscenace otázka, proč ten režim vlastně vydržel tak dlouho.

Pokud k výše uvedenému připočtu ještě rozhazovačnou produkci, která vyrobí naprosto zbytečnou maketu části původní sochy, mám pocit roztrpčení nejen nad kremací jedinečného námětu, ale také nad způsobem dohledu, ať už dramaturgického či finančního ze strany veřejnoprávního média starajícího se o mj. o kulturní odkaz a historický obraz našich dějin. Nejsmutnější na tom celém je, že se teď už těžko dočká podpory ze strany České televize někdo další, kdo by chtěl toto téma ztvárnit znovu a lépe. Kavčí hory si sice můžou odškrtnout další položku na seznamu dluhu dramatizace historických dějinných momentů, ale bude to údaj jen pro statistiku a ročenku. Po umělecké stránce a stránce výpovědní hodnoty ukázalo Monstrum podobně svévolný přístup, jaký uplatňuje prezident vůči ústavě.