Muž, který postával za stromy

Muž, který postával za stromy

Listopad, měsíc, ve kterém se mu vždycky špatně spalo. Už dvě hodiny pozoroval z tepla postele strop. Střídavě zavíral levé a pravé oko. Levým viděl rozmazaně.
Za dobu, co počítal čmouhy, byl už dvakrát na záchodě, a to ještě nic nevypil. Přemýšlel sice, že by si udělal k posteli čaj, ale vždy, když zamířil do kuchyně, mu tělem zacloumala zima, a tak raději zalezl zpátky pod peřinu. Při posledním návratu si uvědomil, že nemusel z peřin vyhazovat psa, ačkoliv jindy se o ni přetahovali. Nesnášel chlupy v posteli. Jednu výhodu ale jeho okupace měla. Postel nestačila vychladnout. Jenom, kdyby po té intervenci nezůstával tak příšerný zápach. Jako po Rusákách v osmašedesátým.
Když zase konečně našel polohu, při které si připadal zdravotně v pořádku a o pár let mladší, začal přemýšlet, jestli by mělo smysl ještě vymalovat. Kolik mu může zbývat let? Maximálně čtyři? Co přežije spíš? Dívat se po zbývající čas každé ráno na šmouhy nebo balancování na štaflích?
Snažil se vybavit poslední malování. Marně. Začal se ošívat, což mu způsobilo návrat bodavé bolesti v pravém koleni a připomínku té tupé v levém ramenu. Nahlas vzdychl. Psa, který ležel stočený do klubíčka vedle postele, to nechávalo chladným.
Natažená ruka zhasla světlo.

Pět čtyřicet pět. Bývaly doby, kdy už seděl v práci za stolem. Popíjel silnou kávu a začal rozeznávat lidi kolem sebe. Než na někoho z nich promluvil, ujistil se dotazem, že je při příchodu pozdravil. Lezlo jim to na nervy.
Teď už by pár let mohl klidně vstávat i o dvě hodiny dříve. Párkrát to zkusil, ale rozhodil si tím celý den. Měl už svůj režim a každé vybočení mělo za následek sérií zmatků, která jednou vyústila v zásah policie. Za ranní tmy se dobýval do konzumu.
Nabral do dlaní studenou vodu z kohoutku, aby si opláchl obličej. Kapky se rozstříkly všude kolem. Pár se jich uchytilo na zrcadle. Začaly stékat. Cestou se spojovaly a urychlovaly tak svůj pád. Sledoval je. Byly jako vzpomínky. Dokud přicházely jednotlivě, těšil se z nich. Jakmile se spojily, připomínaly mu, jak rychle se blíží konec. Pád pod zem.
Když v trenkách a pantoflích odcházel od umyvadla, zůstávaly po něm na podlaze mokré stopy překrývající ty z předcházejících rán.
Zhasl světlo v koupelně.
Zapnul konvici s vodou připravenou od včerejšího večera. Teď stačilo počkat, až mu její vřelost umožní zalít sáček čaje povalující se už pár hodin na dně hrníčku.
Najednou si uvědomil, že nejspíše ještě svítí v koupelně. Vypnul přístroj, protože tak byl naučený. Nenechávat zapnuté spotřebiče, pokud u nich nestojíš. Heslo nebožky, která odmítala opustit i pračku. Nikdy mu přesně nevysvětlila, co jí k tomu vedlo. Možná to ani sama nevěděla.
V koupelně bylo zhasnuto. Vrátil se do kuchyně. Povytáhl židli od stolu. Namáhavě na ni položil chodidlo pokrčené nohy. Koleno zaprotestovalo. Podal si ze stolu kelímek s mastí. Jediný dárek, který mu v jeho věku dával smysl. Velké balení koňské masti. A možná ještě baterky. Ty mu ale odmítali dávat, že prý se to nehodí.
Hned po prvním doteku cítil chladivou úlevu. Na hodinu má pokoj. Pokud bude mít nohu nataženou tak i déle.  Stejnou proceduru zopakoval u ramene. Mast pečlivě uzavřel a postavil doprostřed stolu.
Pohledem přitom zavadil o prázdný hrníček. Vzal do ruky konvici a silou vodního proudu masíroval kulatý sáček na dně. V polovině přestal. Voda byla studená.
Už částečně obarvenou ji přelil zpátky do konvice. Čajová směs sevřená pastí z celulózy zůstala přichycená na stěně porcelánu.

O nedopitý hrníček čaje později seděl už ustrojený na židli těsně přistrčené k hraně stolu. Se šroubovákem v ruce se snažil osvobodit vybité baterie z rádia. Svému čtyřnohému příteli, který stále ještě nevyšel z ložnice, si postěžoval, že jejich výdrž se zkracuje, že dřív mu vydržely hrát v rádiu až čtvrt roku, dneska je to sotva měsíc. A na důkaz si přisunul kalendář, ve kterém začal listovat, aby našel záznam o poslední výměně baterií. Jedna z nich spadla na podlahu.
Vyměnil kalendář za lístek s nákupem.
Čaj, baterie, máslo, pivo, polívka v pytlíku, tkaničky. Poslední položka ho překvapila. Nemohl si vzpomenout, proč by potřeboval tkaničky. Všechny boty už má dávno jenom na nazouvání.
Zvedl se od stolu. Na bolavé koleno příliš rychle.
U vchodových dveří stála vyrovnaná veškerá obuv, kterou by mohl potřebovat. Od zateplených dřeváků, co si nikdy nemínil obout, až po sváteční kotníkové polobotky leštěné každou sobotu večer, aby byly připraveny na nedělní mši, kde ho už roky nikdo neviděl. Mírová přehlídka zarputilého lpění na možnosti volby s předem daným seznamem poražených. Žádná šněrovadla. Tkaničky vyškrtl ze seznamu.

Studený pozimní vítr nepříjemně bodal do tváří. Obmotával se kolem stromů, rozcuchával stále ještě vzrostlou trávu, vymetal i ta nejskrytější zákoutí, na něž nedošlo během letních bouřek.
Musel proti němu vynaložit daleko větší sílu. A když se ozvalo koleno, nadával, že nechal doma hůl.
Konečně vylezl poslední schod, který ho dělil od vchodu do konzumu. Párkrát se zhluboka nadechl.
Ještě, než za ním stihly dveře zaklapnout, zatočila se mu hlava. Na okamžik viděl rozmazaně i pravým okem. Pár vteřin.
Odpověděl na pozdrav prodavačky za pokladnou. Tašku s cinkajícími lahvemi odložil vedle štosu košíků. Jeden si vzal a s papírkem v ruce začal procházet mezi třemi regály prodejny. Dostatečně zásobovanými na přežití, málo na radost z něj.
Baterie a čaj našel snadno. Máslo musel chvíli hledat. Zase zpřeházeli zboží.
Neplánovaně přidal k nákupu čokoládové oplatky. Podle doktora hrozba pro jeho jídelníček. Stejně jako máslo, pivo a polívka z pytlíku.
Zastavil se ještě u pultu s uzeninou.
Prodavačka na něj od pokladny zbytečně zvýšeným hlasem volala, že ten jeho salám pro psa je připravený hned na kraji u sejrů, a že mu nakrájela sedm deka jako vždycky. Říkala mu, dědo!
Byl ale rád, že neslouží ta druhá. Ta, co ho oslovovala jménem, aniž on by ji znal, a pokaždé mu vyndala z košíku jeho oblíbený čaj a máslo, protože jsou zbytečně drahý a oni mají přitom o hodně levnější značku. Bál se oponovat. Myslela to dobře. Chtěla, aby ušetřil. Vysvětlovat jí, že on už nemá na co, nebo že mu ty levnější verze nechutnají, si mohl dovolit kdysi dávno, ale to by zase neprošlo u nebožky.
Vítr se obrátil a zesílil. Ani plná taška neposkytovala dostatečnou zátěž. Musel jít v předklonu.
V půli cesty omylem přendal nákup do druhé ruky. Hekl bolestí. Rychle zase vrátil tašku k ramenu, pro které nebylo utrpením cokoliv nést.
Další nápor vichru s sebou nesl psí vití.

 

Před měsícem zasadil jabloň. Od té doby k ní každý den zašel, aby zkontroloval, jestli se uchytila. Když v rádiu zaslechl zprávu o blížícím se ochlazení, obmotal kmen rozstřiženým jutovým pytlem, který převázal tkaničkou.
Konečně pochopil, jak se ocitly na tom seznamu. Pozorně ji prohlížel a snažil se přijít na důvod, proč nepoužil režný provaz. V dílně na ponku je celé klubko.
O necelou minutu později stál v přístavku s nářadím a marně hledal jakoukoliv šňůru. Pátrání mu sebralo nečekaně velké množství času, protože nemohl uvěřit, že tam není.
Neúspěch v hledání motouzu si kompenzoval úlovkem objevených pokladů, které vkládal do kapes, aby jim tak poskytl falešnou naději na nový život. Přechodné předměty. Obalené lítostí z vyhození a prošlou lhůtou užití. Baterie, venkovní teploměr, žárovka a výroční plaketa chovatelského spolku včetně krabičky.
Vrátil se k jabloni. Ještě jednou vzal mezi prsty tkaničku. Černou, neopotřebovanou. Už věděl.

Křídlo masivní šatní skříně v ložnici nepříjemně zaskřípalo. Marně si poznamenal do paměti cosi o oleji.
Na polici přímo v úrovni očí důstojně setrvávala hromádka čistého, vyžehleného oblečení do truhly. Vztáhl k ní ruku. Pár černých lakýrek. Levá bez tkaničky.
Psovi řekl, že na ně zapomněl jako na smrt, což ho samotného v průběhu oznámení upřímně pobavilo, a tak přidal dovětek o samostatnosti i ve společenském životě.
Rozhodl se je přeleštit. Jen na zlomek vteřiny zachytil myšlenku, zda to neudělal včera, když si bral šněrovadlo, ale byl to jen záblesk, který se vytratil rychlostí větru tam venku.

Kuchyně se topila v slunečním světle, jež nemilosrdně odhalovalo až příliš opotřebovaná místa. Byl to jen okamžik. Nepatrný výsek času ohraničený proudem vzduchu, pod jehož silou putovala těžká mračna oblohou. Přesto se jím cítil ochromený. Jak stál zády k oknu, aby dobře viděl na čištění bot, díval se těch pár vteřin do místnosti s pocitem, že v ní už pár desítek let nebyl. Pronikavý jas a výrazný tikot hodin.
Zažloutlá záclona se mu otřela o temeno. Okenní rámy už dávno netěsnily. Potřebovaly by obrousit a natřít. Vyztužit tmelem. Snad příští léto. A zrovna vymaluje. Kuchyň i ložnici.
Podíval se na hodiny. Měl by začít vařit oběd.

V lásce ke stromům nebyl vybíravý. Kdyby mohl, vysázel by na jedné straně zahrady smíšený les, na druhé ovocný sad. A od sebe by je oddělil lipovou alejí.
Zůstalo ale jen u ovocného sadu. Nikdo přitom nevěděl, že ve složení přesně odpovídá jeho vzpomínce na ten dědův. Rozmrzelost nad darovaným stromkem si tak pokaždé vykládali jako nevděk. Po třetím pokusu to vzdali. Byl rád.
Chodil od jednoho stromu k druhému. U každého pár minut postál. Pohladil po kmenu, zkontroloval listy, kam dosáhl. Návštěvu zakončil pohledem vzhůru.
Obloha skrz koruny stromů. Teď na podzim temně přitažlivá. Jakoby ho skrze šelest posledních listů vábila k sobě. V zimě se mu zdálo, že jedině díky nejvyšším z holých větví obloha nespadne dolů, zatímco na jaře se od jejich špiček odrážela bílá oblaka výš a ta, která propadávala skrz větve, nechávala za sebou kaskády sněhobílých květů.
Léto znamenalo soupeření. Zelená záplava listů v koruně se dožadovala stejné pozornosti, jako horečnaté nebe nad ní. Schválně se stavěl do takové pozice, aby ve výhledu měl z oblohy co nejméně. A stejně jako v těch nejteplejších dnech vyhlížel mraky, které naruší jednolitou plochu dusné modře, stejně tak se nemohl dočkat prvních plodů; narušitelů zelené opony.
Zvláště dlouho postával u jabloně a hrušně, které zasadil v den, kdy se narodily děti. Se zadostiučiněním sledoval, jak automaticky ke svým stromům v prvních letech života přilnuly. Hrály si právě v jejich stínu, i když jim sad nabízel nespočet podobných zákoutí.
Pak se zjistilo, že dcera má na hrušky alergickou reakci a stromu se začala vyhýbat.
Jakmile tříletému synovi prozradil, že jabloň zasadil v den, kdy přišel na svět, trval s umanutostí zděděnou po otci na tom, aby plody nikdo netrhal, protože ji to bolí. Když sami popadaly, brečel. Další léta už si pod stromem nehrál.

Pošťačka. Od branky posměšným tónem volala, aby se přestal schovávat za ten strom, že ho stejně vidí.
Vzpomněl si na nebožku. Když začal trávit víc času se stromy, než s ní, plakala. Od ženských se dozvěděla, že prý šmíruje lidi. Všechny, kdo projdou okolo jejich baráku, si prohlíží a ještě se jako malej kluk přitom schovává za stromy. Styděla se za něj. Prosila, ať to nedělá.
Cestou k brance přemýšlel, jestli pohrdá víc on pošťačkou nebo obráceně. Ve výrazu její tváře našel vítěze.
Přinesla důchod.
Ze zadní kapsy montérek vyndal peněženku s občanským průkazem.
Opsala si číslo.
„ Kde máte psa? Jindy na mě štěká jako zběsilej a dneska nic.“
Nebyla to zdvořilostní otázka, ale stížnost.
„ Ráno chcípnul.“
Přestala počítat nahlas peníze. Cítil její pohled, ale nepodíval se. Dál držel zrak na dlani, kterou mu plnily jednotlivé bankovky.
Zbytek mu vyplatila mlčky.
Vzpomněl si, kde nechal klubko režného provazu.