Nová škola Old-Schoolu

Na začátku bylo album, na kterém se sešli Ghostface Killah a BadBadNotGood. Sbírku pozitivních reakcí na “Sour Soul” rozšířil poznámkou na svém fb profilu také člověk u nás nejpovolanější Radimo. Mail dal mail a výsledkem je článek překračující hranice drážek jedné desky. Je vyznáním, breviářem a profilem subžánru dohomady. Autorovi díky a vám všem příjemné počtení. (pb)

 

Živé nástroje a hip hop, to bylo vždy mé téma. K deskám od kapel, jako jsou The Roots a Herbaliser, jsem měl pokaždé o něco blíže než k ostatním. Vzpomenout musím také Wu Tang Clan, což je pro mě další ze zásadních jmen. Hip hop ovšem nebyl to jediné, co jsem poslouchal (a poslouchám). Pokud bych to vzal tou méně elektronickou cestou, v přehrávači mi zněla spousta funku a jazzu, afrobeat a řada jiných věcí. Všechny měly ale něco společného – silnou atmosféru.

Když jsme s Champion Sound začali hrát funk a breaky pro bboys, celé to secvaklo dohromady. Kruh se uzavřel. Začal jsem mnohem intenzivněji chápat vzájemné souvislosti. Vnímat tu spojnici. Linii, která vede od Jamese Browna, samplování jeho nahrávek v prvních hip hopových skladbách, přes zvuk většiny pozdější produkce ovlivněné samply z 60′ a 70′ let vůbec, až po vlnu retro kapel, vracejících se ke kořenům soulu a funku a přesto přiznávajících totální lásku k hip hopu.

Už při prvním poslechu desky Enter the 37th Chamber” (2009 Truth&Soul) od El Michels Affair jsem propadl jejich zvuku a přístupu. To, co hip hop vždy dělal, tedy interpretoval starý zvuk nově, oni obrátili naruby a namíchali přitom velmi vyvážený koktejl. Vytvořili sound, ve kterém je slyšet vše, co mám rád. Vlna retra sice přišla už o něco dříve a dopadla na každého mainstreamového posluchače díky skvělé Back to Black” od Amy Winehouse (2006 Island records), ale do vod hip hopu pro mě tuhle bárku navigovali poprvé právě El Michels Affair.

Podobně se předvedli i The Budos Band. Mixtape The Wudos Band” (2010) ovšem stále spíše trochu připomínal remake Wu Tang Clan. Dva poctivé originály z tohohle ranku zajistil až Ghostface Killah. V roce 2013 na labelu Soul Temple, který řídí RZA, vyšlo album Twelve Reasons to Die” a v roce 2015 pak na značce Lex Records další vynikající záležitost s názvem Sour Soul”, tentokrát ve spolupráci s kanadskou indie jazzovou kapelou BadBadNotGood.

Obě alba propojuje, krom Ghostface Killah, právě jejich zvuk. Ke slyšení je, jak přiznaná inspirace produkcí od RZA pro domovské Wu Tang Clan, tak i napodobení zvuku 60′ a 70′ let pomocí dobových nástrojů, mikrofonů a starých nahrávacích technik či láska k filmové hudbě od Ennia Morriconeho. Desky naopak rozděluje jméno producenta.

Zatímco za Twelve Reasons to Die” stoji Adrian Young – muzikant, skladatel, producent a vlastník record shopu z Los Angeles, Sour Soul” má na svědomí Kanaďan Frank Dukes – producent oceněný soškou Grammy (za podíl na “The Marshall Mathers LP 2”). Přestože nejsou na první pohled tolik vidět, jsou pro mě hlavními lektory školy nového Old-Schoolu právě oni.

Mimochodem, Adrian Young nedávno postavil živou kapelu pro DJ Premiera, a to už je něco, že si dal Primo říct. Dokonce s ní spolupracuje nejen na pódiu, ale i ve studiu. Na Okayplayeru se o Adrianu Youngovi a jeho pohledu na tvorbu hudby můžete dozvědět více zhlédnutím krátkého filmu od Malika Hassan Sayeeda. O druhé šedé eminenci jménem Frank Dukes si zase doporučuji přečíst v článku na Noisey.

Nezapomeňte ale, že to hlavní sdělení je v hudbě samotné! Máte-li rádi hip hop a nepohrdnete, jako já, ani staršími věcmi, věnujte svůj čas poslechu těchto alb. Alb, které jsou pro mě učebnicí a zatím nedosaženou metou toho, jak bych to rád jednou dělal.

El Michels Affair – Enter the 37th Chamber (2009 Truth&Soul) – spotify

The Budos Band – The Wudos Band‘ mixtape (2010 ?)

Ghostface Killah – Twelve Reasons to Die (2013 Soul Temple) – bandcamp / spotify

Ghostface Killah – Sour Soul (2015 Lex Records) – soundcloud / spotify