Paolo Giordano - Čerň a stříbro

Paolo Giordano – Čerň a stříbro

Po cestě do Afghánistánu, cesta na vlastní dvorek. Po epických kulisách válečného ticha a vřavy, intimní soužití čtyř lidí, které chvílemi připomíná bitevní pole. Paolo Giordano pokračuje v odpoutání se od úspěšné prvotiny. Zatímco ale “Tělo” bylo od “Osamělosti prvočísel” geografickým i tematickým útěkem, “Čerň a stříbro” je naopak návratem k přímému střetu. Giordano tentokrát volí více literární způsob boje, a aby se nám ta válečná rétorika netransportovala i do dalšího odstavce, dodám finální obrat, že nepříliš obsáhlou novelou ukořistil vlajku sám sobě.

Popsat své zkušenosti, zážitky, vzpomínky, dát jim odpovídající tvar, zůstat v něm objektivní a nechat čtenáři prostor na vytváření vlastních emocionálních závěrů a vazeb k hlavním hrdinům, je disciplína obtížná sama o sobě. Paolo Giordano si k tomu navíc přidal vyprávění v první osobě. A také zrádné střídání časových rovin, které naštěstí umí  čtenářům naservírovat bez ztráty orientace v příběhu. V příběhu mladého páru, jež si nedostatečnost blízkých rodinných vazeb nahrazuje citovým přilnutím k pečovatelce a následně chůvě svého syna.

Leitmotivem knihy je vyrovnání se se ztrátou ve všech jejích podobách. Bez vyděračského sentimentu nechává Giordano ústy a myšlenkami hlavního hrdiny nastoupit čtenáře na kolotoč pocitů, promluv a myšlenek podávaných s vědomím jejich univerzální platnosti. Klaustrofobii pokojů, do kterých se postavy uzavírají se svými bolestmi, pak neustále narušuje podanou rukou. Touhou vzájemné pomoci potácející se v důvodech mezi měl bych, musím, chci. Nic tu není navíc. Uvěřitelnost, psychologie postav, přirozené dialogy, dobrý záběr. “Čerň a stříbro” je kniha, která se lehce čte, ale těžko opouští.