Petr Stančík - Andělí vejce

Petr Stančík – Andělí vejce

Zdálky se válka podobala žním. Výstřely z pušek pableskovaly jako slunce na kosách ženců, kteří se rozmachují lánem. Výbuchy dělostřeleckých granátů zase připomínaly panáky obilí, právě stavěné neviditelnýma rukama. Zblízka se to však proměnilo v ječící vír zmatku, strachu a bolesti. (Andělí vejce, str.144)

V úvodu svého textu o Karlu Zemanovi (Echo 5/2017) píše Lukáš Novosad o tvůrcích, kteří se svedli dívat na svět jakoby dětskýma očima, bez omezení fyzikou, chemií, filozofií i teologií. Pokud bychom tento um měli hledat u někoho ze současných českých literátů, lze jmenovat právě Petra Stančíka. Jenomže zatímco Zeman uplatňuje toto dětské vizuálno skrze tématiku, na kterou lze rovněž pohlížet jako na dětskou, Stančík zasadil stěžejní část děje knihy Andělí vejce do doby obou světových válek.

Křehkost lidského bytí ukrytá ve skořápce. Myslím, tedy jsem. Přemýšlím tedy existuji. Navzdory válkám, větru i dešti. Příliš chytrý hrdina Augustin Hnátek, kterého autor sleduje od narození, a skrze osudy rodičů ještě dál do neexistence, dozrává pod očima čtenářů až do role nastávajícího dědečka. A venkov tu prochází stejným zvrásněním jako jeho tvář. Počáteční romantizující zemitost tradic, ve kterých se mísí pohanské rituály se zbožností, je postupně zadupávána kopyty koní a podrážkami těžkých bot. Z malého Augustina hovořícího s duchy a nevhodnými otázkami provokujícího své okolí se vylíhne pražský student píšící dekadentní básně, nemilosrdný válečný stratég a legionář. Výpravnost v ději a lokacích má pak svůj protipól ve sklepě s vůní chlebového kvásku a lihových destilátů. Ve sklepě ukrývajícím rozuzlení.

Lyrické pasáže, epizodní figurky, nadpozemské děje či dráždivý humor, kterým se lze stejně jako kašlem zalknout. Fantazie utržená ze řetězu podávaná suše a bez uzardění jako běžná součást reality. Malý člověk postrkující a určující světové dějiny. Omšele řečeno, český Forrest Gump první světové války. Ať už se upnete na jakoukoliv součást vypravěčského umu Petra Stančíka, nebude zklamáni. Přesto jsou poslední stránky, do kterých je soustředěno vrcholné bojové nasazení Augustina Hnátka, možná až příliš překombinované. Osvěžující kapky se najednou změní v prudký lijavec bez užitku. Už to není krasojízda, ale spíše vyhecovaná exhibice. Zahlcenost, která zabíjí samotné finále. Počáteční čtenářský zážitek se mění v závěrečnou rozpačitost. Naštěstí přichází až v době, kdy radost nad fantazií bez omezení obdařeným (a dobře píšícím) autorem, už nelze tak úplně vymazat. Skořápku tím ale sinusoida praskliny přece jenom obkroužila.