Pohoda (report)

Pohoda (report)

Xenia Rubinos a její vystoupení mělo otevřít letošní report z Pohody. Ale jak už to tak na tomhle festivalu chodí, o žádném koncertu nelze stoprocentně říct, že byl nejpamátnější či nejlepší, dokud neodezní ten úplně poslední, a protože dvacátý ročník měl nebývale strhující závěr, zpěvačka z Brooklynu je sice prvním zmíněným interpretem, ovšem v pamětní knize rozhodně ne jediným, s kterým budu mít oslavu jubilea radosti z hudby spojenu.

 

… v souvislosti s Pohodou se mi vůbec poprvé za těch sedm navštívených ročníků zdálo, že něco nefunguje, že se něco nepovedlo …

 

Než se dostanu k těm dalším, musím ve spojení s tímto festivalem otevřít trochu netradiční téma s názvem Negativní kritika. Aniž bych projížděl zpětně své zápisky, mám pocit, že v souvislosti s Pohodou se mi vůbec poprvé za těch sedm navštívených ročníků zdálo, že něco nefunguje, že se něco nepovedlo natolik, aby stálo za to se zmínit. Takže, dvě věci.

Vrazit jedno z nápojových center přímo do prostoru Arény a při vyprodaném ročníku tak zmenšit její kapacitu přinejmenším o dvacet procent, to při zdravém rozumu nemohlo přijít jako dobrý nápad nikomu při smyslech. Ještě před rokem bylo přitom naprosto ideálně umístěno v její těsné blízkosti. Tentokrát nejen, že nevhodně zabíralo prostor, ale také zahradilo přirozenou průchozí cestu přes její zadní část. Důsledkem byly tlačenice, strkanice a lamentování, které snad nemohlo bavit nikoho, ať už se snažil projít nebo dostat k výčepu.

Nemilým překvapením byla také změna v odpadní politice. Igelitové pytle přidělané téměř ke každému stolu či podpěře velkokapacitních otevřených stanů tentokrát vystřídaly kovové košové konstrukce volně rozmístěné po areálu, které rozhodně kapacitně nestačily a ne každý této hře na kešky podlehl. A tak se mnohem častěji než v minulých letech dalo narazit na pohozené odpadky. Naštěstí opět skvěle zasahovala armáda dobrovolníků, která nedovolovala, aby se na zemi povalovaly dlouho.

 

Jsem šťastný, že jsem u toho byl, jsem šťastný, že jsem se dostal zpátky na vzduch.

 

Teď už zpátky k hudbě a rovnou k novince naopak mimořádně povedené. Garáž. Pódium, které letos přibylo. Opravdová garáž o rozměrech tak akorát na jedno auto a bednu s nářadím. Nebo na kapelu. A těch se v ní vystřídalo několik. Měl jsem to štěstí dostat se do předních řad při divokém setu oblíbenců mých i místních – Talkshow. Hudebníci natěsnáni v zadní části platy od vajíček pobitého prostoru. Šílená teplota a tlak od lidí, co chtějí vaše místo. Není divu, blíž ke kapele se už ani dostat nejde. Jeden z fanoušků se neustále dožaduje Gandalfa. Když ho Talkshow nakonec zahrají, odezva je okamžitá. Jsem šťastný, že jsem u toho byl, jsem šťastný, že jsem se dostal zpátky na vzduch.

 

DSC_0315

 

Ještě jedna stage na letišti v minulosti nestála. Zaštítěna jménem globálního výrobce energetických nápojů nabídla hodně kalorický program a tak tajně doufám, že se stane pevnou součástí Pohody jako o pár metrů dál umístěný Visegrad. Právě na ní se odehrál koncert, který přiváděl do extáze. Zatímco hlavní prostor právě okupovali Prodigy, tady předstoupil před mikrofon Thundercat a se svým bandem rozpoutal neuvěřitelnou jazzem a funkem nasmrádlou smršť. To byla pánové jízda! Jo a ten bubeník, to snad ani nebyl člověk. Obrovská paráda! A hlavně rozehřátí před tím, co mělo přijít. No, ale nepřišlo.

Utkání dvou těžkých muzikantských a producentských vah Thundercat jednoznačně vyhrál. Hned po něm následující Flying Lotus sice předvedl na druhém velkém pódiu zajímavý a posluchačsky ne zrovna jednoduchý set plný eklektických zvratů, ale chyběla tomu duše. Něco, co by potvrzovalo výjimečnost jeho postavení. Převaha v uživatelských znalostech hudebního softwaru a vizuální show tady nestačily.

Zpátky na Red Bull Music Academy Stage. Odpoledne se tu představili VR/Nobody. Vzhledem k prostoru, který jsem zde této dvojici v minulosti věnoval, jsem byl samozřejmě zvědav, zda mé dosavadní převažující nadšení není omylem. A Pohoda je pro to výborným místem. Nervózní, jako kdybych měl na pódiu vylézt sám, jsem pokukoval po ostatních příchozích, kteří se rozsadili kolem, a sledoval jejich reakce. Obezřetnost a ostych z neznámého se díky dobře postavenému setlistu a skvělému vokálnímu výkonu Václava Roučka pomalu měnily v pozitivní ohlas a při závěrečné třetině už se rozhodně netleskalo jenom ze slušnosti. Jsem rád, že zrovna před tímhle publikem VR/Nobody prošli.

 

Tohle nikde jinde nezažijete.

 

Kdo zklamal nebo možná přesněji řečeno, kdo se předvedl v poněkud rozpačitém duchu, byl nečekaně James Blake. Přiznávám, šel jsem na něj s očekáváním podobného atmosférického zážitku, jakým pro mě dodneška zůstal uprostřed velkého podia jen s kytarou sedící José González na mé první Pohodě. Před pár lety jsem viděl přenos z Pitchfork festivalu a Blake i přes obrazovku dokázal uhranout. V Trenčíně si koncert rozdělil na třetiny, přičemž jen ta první se blížila očekávání. Když se v té druhé odvázal v tanečním rytmu, dovolil jsem si odejít. Při návratu už to byl zase on, ale i vinou ruchově nazvučeného činelu se o důstojné nápravě mluvit nedá.

Jinak Pohodě vládly ženy. Svébytná Xenia Rubinos s hlasem utrženým ze řetězu od našeho posledního setkání ještě více přitvrdila v bourání představ o rnb i o tom, jak má být postavena píseň. Sebejistá Sevdaliza obdařená darem doprovodit každou píseň choreografií moderního tance. Rozdivočené Savages s charismatickou Jehnny Beth nebo intelektuálně přesvědčivá PJ Harvey. Originální, zajímavé, fascinující.

A ještě pro jeden moment si budu dvacátý ročník pamatovat. A to, když se o čtvrtečním večeru souběžně z boční strany pódia přenášelo na velkoplošnou obrazovku semifinále ME a na pódiu samém se při vyrovnaném počtu diváků taneční zkouška Nederlands Dans Theatru proměnila v regulérní představení. Tohle nikde jinde nezažijete. Tak zase za rok.

Nejlepší festivalová vystoupení 2016