Priessnitz - Beztíže ... 50%

Priessnitz – Beztíže … 50%

Tak například: “Kdosi mi říkal” – táboráková odrhovačka. “Tam na poli” – utahaná a k nepřežití díky protahování těch nesprávných samohlásek, což je ostatně nešvar celé desky. Při poslechu country “Žena” mám z výrazu zpěváka dojem, že jde o jeho poslední píseň v životě. Celé takové bezkrvné a unavené. Pomalé a nesmělé odcházení. “Beztíže” mě nebavilo a nudilo tak moc, až mi to ve finále přišlo líto. Po druhém poslechu ještě více než po tom prvním.

Priessnitz se rozhodli nezatěžovat novinku konceptem. Nahráli prosté písničkové album, které však, bohužel, nedopadlo úplně nejlépe. Absence spárovací hmoty, díky níž by materiál na desce držel pohromadě a utvářel tak alespoň nějaký obraz, je přitom možná tím nejmenším, co se dá kapele vyčíst. Daleko tristnější je totiž stav samotných písniček. Jako kdyby šlo o Václavem Neckářem odmítnutý materiál. Jsou to takové nemastné neslané průměrnosti. Funkční právě tak s jeho vokálními schopnostmi a výrazem. Ale jako záležitost kapely Priessnitz se stávají poněkud nepochopitelným a neuchopitelným dílem, které sráží jejich dosavadní diskografii. Chybí osobitost v hudbě, atmosféra. Ale také momenty překvapení a pocit, že je ke slyšení něco výjimečného. “Beztíže” je takové no face album. Ničím zajímavé, z žádného důvodu zapamatování hodné. Ve spojení se značkou Priessnitz ho ovšem lze označit za bezkonfliktní průchoďák pro poroty výročních cen. Připočteme-li k tomu legendu o nejspíše poslední studiové nahrávce kapely, čeká nás s jejich vyhlášením další pokřivující zpráva o stavu české hudby. V tom už jsou Priessnitz ale nevinně.