Režisér, který šlápl vedle

Režisér, který šlápl vedle

Spojení Finchera s readaptací knihy “Muži, kteří nenávidí ženy” dávalo naději, že by mohlo vzniknout něco mimořádného. Ačkoliv sám titul není převratným literárním skvostem, obsahuje hned několik velmi zajímavých dějových momentů a postav inklinujících k předešlé režisérově filmografii, čehož si všímá i Benjamin Slavík v textu “Top režisér pro každého” (MF Dnes, 14. 1. 2011). Finchera k natočení ale nepřilákal motiv sériového vraha vraždícího podle bible nebo téma rozvětvené bohaté rodiny s nacistickou minulostí. Vábničkou nebyl ani stav duše, za kterého je člověk ochoten sáhnout k násilí. Jak prozradil v rozhovoru pro zmíněný deník, nejvíce ho na knize zaujal vztah ústřední dvojice. A tak, ke škodě všem nabízejícím se shora vypsaným podnětům (a divákům), točil Fincher příběh s důrazem na milostnou linku hlavních hrdinů, kterou také, jako jedinou, oproti předloze důrazně pozměnil a dokonale tím její zajímavost zabil.

Jistým varováním už mohla být kompozice filmového plakátu. Larssonova nepoddajná individualistka Lisbeth je zde naaranžovaná ve spokojené pozici majetku muže, se kterým se vlivem okolností původně jen navzájem využívali. Americká verze nepřinesla nový výklad jejich (ne)vztahu, jak by se dalo od režisérského formátu typu Finchera očekávat, ale rovnou ho celý překvalifikovala a divákovi tím pádem naservírovala pouze jakousi mělkou variaci na story o Zkrocení zlé ženy. Reakce, které tato změna i ve spojitosti s obsazením role Lisbeth vyvolala, shrnuje pro třetí číslo Respektu Jan Gregor a přidává k nim další postřeh týkající se pro změnu zapojení značky H&M do merchandisingu kolem filmu: Je fakt, že v autorově podání je Lisbeth dívka, která nenávidí své tělo, a dělat z ní módní ikonu je dost na to, aby její stvořitel začal v hrobě rotovat. Tím spíš, že sám Larsson se švédskému řetězci ve druhém díle Milénia posmívá jako symbolu konformnosti, kam chodí nakupovat odkvetlé rebelky.

Co ale Fincher nabízí jiného krom nepovedené love story? Benjamin Slavík upozorňuje na scény, které se staly zároveň marketingovým lákadlem: Ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy jsou scény zavěšení do “mučicí kazajky” nebo znásilnění análním sexem tak explicitní, že vám budou fyzicky nepříjemné. Jako kdyby tyto scény Fincher hodlal zbavit jakéhokoliv lidského elementu; jsou natočené tak, jako by je prováděl robot zapnutý v programu “patologické zlo”. Něco takového může dát obyčejné detektivce nový význam: tvůrce dodrží nutnou “normu” současného akčního thrilleru, ale přidá něco navíc. To něco navíc lze ale považovat za velmi diskutabilní. Ve skutečnosti totiž Fincher v těchto scénách pouze čerpá z estetiky podívané televizních seriálů posledních let. Násilí a sex jsou v nich natočeny naturalisticky a zároveň všední optikou normálnosti. Ostatně celá scéna s mučící kazajkou díky hudebnímu podkladu (Enya) a proslovu mučitele jako by vypadla z dalšího dílu seriálu “Dexter”.

Televizní produkci okrajově zmiňuje v článku „Zakázku, jako je Larsson, si dám od Finchera zase rád” na aktualne.cz i Radomír D. Kokeš. Rozbor snímku staví na dialektice starého a nového, kterou z filmu odpozoroval. Jeho popis sváru mezi dvěma světy zahrnuje rovněž i konflikt mezi starou a novou detektivkou (Agatha Christie a sir Arthur Conan Doyle vs. Kriminálka Las Vegas či Sběratelé kostí). Přirovnání je to však zavádějící. Ve skutečnosti mají totiž “Muži, kteří nenávidí ženy” k oběma hraničním mantinelům daleko. Námětu se nedostává chytrosti v analytickém odhalování pachatele a zpracování postrádá technologickou invenci ve vizuálním manuálu pro diváky. Konkrétně, dvě a půl hodiny sledujeme pátrání po vrahovi, jehož nakonec prozradí přehrabování se v archivních materiálech, a kde největší technologickou vymoženost představuje naskenovaná a zvětšená fotografie.

David Fincher kývl na něco, co si sám nevybral a co tím pádem plně neodpovídá jeho představě o ideálním filmovém námětu (navzdory v úvodu zmíněným vedlejším dějovým linkám). I obecně vnímaný nejslabší článek z jeho dosavadního díla – “Hra” – má stokrát zajímavější story. Larssonovi “Muži, kteří nenávidí ženy” je pouze průměrná kriminálka. Vznikl podle ní sice řemeslně výborně zvládnutý film, ale také film uvnitř nudný a prázdný. Film na zakázku, který mohl natočit kdokoliv, a výsledek by nebyl příliš odlišný.

Peter Travers se v recenzi pro lednové vydání časopisu Rolling Stone nemůže zbavit pocitu, že filmu něco chybí. Ve výsledku jeho recenze je to přesně polovina hvězdiček k dosažení absolutního hodnocení (mimochodem stejný počet obdžel o pár odstavců dál i režijní debut Angeliny Jolie), což se v porovnání s tuzemským pozitivním přijetím jeví téměř jako extrém. Ale ke stejné padesátiprocentní známce došel například i časopis Time, vlivné noviny Los Angeles Times či The New York Times. Nejedná se tedy o ojedinělý pohled. Naproti tomu Benjamin Slavík by ho jistě rád viděl i v užších nominacích na Oscara. Sám je ale vůči tomu skeptický, když píše: Snímek Muži, kteří nenávidí ženy favoritem na nominace nejspíš nebude. Důvod dobře vystihl tvůrce sám: „Myslím, že na Oscara je tam až moc análního sexu a jiných úchylností.“ Na místě je obava, jestli se od režiséra nejedná o stejně iluzorní důvod, jako kdyby Ron Howard tvrdil, že “Šifra mistra Leonarda” nemůže získat Oscara, protože obsahuje příliš mnoho pravdivých konspiračních teorií. Na druhou stranu, kolik režisérů kdy přiznalo, že šláplo vedle?

Nejpůsobivější moment nového filmu Davida Finchera trvá dvě a půl minuty. Při stopáži sto padesáti minut se jedná o skutečně velmi nepatrný zlomek, který se navíc odehraje hned zkraje. Tím momentem je totiž úvodní titulková sekvence. Nestvořil ji však sám režisér, ale mágové z Blur Studios.