Rituál

Rituál

Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí a už přináší něco jiného, co také odnese. (Marcus Aurelius “Hovory k sobě”)

Falešné zrcadlo poklidně tekoucí řeky rozvlnil projíždějící vlak. Rozostřené kontury vagónů se vlnily v pomíjivém odrazu skutečnosti. Jeden za druhým neohroženě projížděly okamžikem otisku své průmyslové velikosti do křehké síly ničícího živlu.
Pár vteřin a na hladinu se vrátilo nebe. Hluk, který naboural přirozenou samotu ekosystému, dozníval jako dusivé burácení vzdálené letní bouřky.
„Víš, že v průměru skočí každej den někdo pod vlak?“
„Tak to není zas tolik lidí. Za rok.“
„Počkej! Tobě to nepřipadá hrozný?“
Aleš se zastavil. Linda pustila jeho ruku a otočená k němu čelem pokračoval pozpátku v cestě: „ Mně spíš přijde hrozný, že místo abys myslel na mě, tak přemejšlíš o sebevraždě. A teď jsem si navíc ušpinila botičky,“ přesunula s našpulenou pusou pozornost ke svým nohám, které právě vstoupily do rozbahněné kaluže.
„Ale já na tebe myslím.“
Linda si se zaujetím pro moderní umění, kterému nedokázala porozumět, prohlížela stékající špínu z bot, zatímco Aleš se po chlapsku zaplétal do snahy dát ženě uspokojivou odpověď.
„Já na tebe myslím, i když na tebe nemyslím. Kdybych na tebe nemyslel, tak tady přece teď nejsem, ne?“
„Už to radši přestaň rozvádět,“ potvrdila odvěkou marnost této snahy Linda a obrazně i doslova udělala několik vstřícných kroků. Vzala Aleše za ruku a ukřivděného ho táhla za sebou do tunelu pod železniční trať.
„Nebyla jsem tady roky. Připadá mi to tu úplně jiný,“ rozplývala se, když vylezly na druhé straně, kde pole s úrodou ke sklizení vystřídala promočená louka s keři, stromy a mezi nimi prosvítající řekou.
„Mně bylo hned jasný, že bloudíme.“
„Stromy jsou tak nějak větší a támhleten je tady určitě novej,“ opět osvobozená od vzájemného stisku dlaní se Linda rozeběhla k mohutné bříze. Od bot jí do výšky kolen vystřikovaly gejzíry vody, které se nevybíravě usazovaly na puntíkatých šatech.
„Jo, asi tak padesát let.“
„Co kdybys zkusil alespoň na chvíli bejt pozitivní.“
„Ale to já jsem pořád,“ bránil se Aleš, když se rozhlížel kolem, aby zjistil, jestli jsou doopravdy sami a její náhle objevená láska ke stromům tak nemá svědky.
Lindiny city k přírodě ochladly stejně rychle, jako vzplály. Podívala se na Aleše tichým výmluvným pohledem vyžadujícím pokání. Pochopil.
„No dobře. Ten fotbal v televizi, o kterej jsem díky nově zasazeným stromům přišel, nebude stát za nic. A nebyl támhleten tenkrát o pár metrů víc vlevo?“
„Myslíš stejně víc vlevo, jako sis přál, abych stála já, když si po mně hodil ten ovladač?“
Tuhle ofenzivu nečekal.
„To už jsme si přece vyjasnili. Byla to sebeobrana. Útočila si na mě šňůrou od televize, kterou jsi vytáhla ze zásuvky zrovna ve chvíli, kdy kopali penaltu. A kdybych tě chtěl trefit, tak tě trefím.“
Cestou zpátky k Alešovi, který začal spekulovat nad mírou účinné ukřivděnosti, se snažila nejvíc vodou přesyceným místům vyhnout. Políbila ho na čelo.
„Stejně jako si trefil Milana?“
„Takže to celou dobu víš a necháš mě vymejšlet si důvody, proč mám ruku v sádře?“
„Vidělo vás nejmíň dalších deset lidí.“
„Jenom, jestli nežaloval sám, blbeček.“
„Asi stokrát jsem ti přísahala, že mezi námi už nic není.“
„Tak proč vykřikoval, že tě může mít kdykoliv zpátky?“
„Protože to je blbeček.“
Další polibek už na čelo nebyl. A trval mnohem, mnohem déle. Po trati stihl projet dlouhý nákladní vlak vystřídaný v protisměru mezinárodním expresem. Pro jeho cestující usazené u okénka však byla ta scéna líbající se dvojice otázkou tří vteřin. Francouzský pár na líbánkách inspirovala k vlastním intimnostem. Studentka humanitních věd, která se vracela z víkendu doma na kolej a stihla si všimnout i Alešova zranění, v ní viděla důvod k politování. Odměřená postarší dáma na sedadle v protisměru viděla násilníka se sádrou a hned komusi volala, aby zjistila, zda je Alena doma. Nebyla. Průvodčí, který si díváním z okna krátil čas, než cestující najde lístek, přemýšlel, zda závidí víc jemu nebo jí.
Když polibek skončil, byl rychlík o tři sta padesát tři metry dál.
„Nemám rád holky, co lžou.“
„A já kluky, co žárlej,“ zareagovala okamžitě Linda a při následném krátkém polibku jemně stiskla do zubů jeho rty.
„Jau, tys mě kousla.“
„To, aby sis to pamatoval, hysterko.“
Chytla ho za ruku a pár kroků táhla za sebou, zatímco si on kontroloval možné krvácení.
Dostali se k řece.
Na druhém břehu právě rybář upínal prut na držák. Stolička, na které před tím seděl, se sama složila a posunula blíže k vodě.
Široká cesta se tu změnila v zarostlou pěšinku. Museli jít za sebou. Nepouštěli se. Aleš šel první s oběma rukama za zády. Linda, která je držela, si prohlížela nápisy na sádře. Musela přiznat, že ty její jsou nejpovedenější. Pro znaky sportovních klubů takové pochopení neměla.
„Připomeň mi, proč tohle vlastně podnikáme.“
„Je to takovej holčičí rituál.“
„Takže jsem se nepřeslech.“
„To jste s klukama neměli? “
„My jsme holky do tý vody rovnou házeli. Ale to bylo v patnácti a to už nám dvěma rozhodně není.“
„Děkuju, žes mi to připomněl.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Já vím, ale jinak na mě myslíš, i když nemyslíš.“
„Ale nepudeme až k pramenu, že ne?“
„Už je to jenom pár metrů.“
S každým dalším si byl jistější, že tady nikdy žádná cestička nevedla. Sešlapovat vysokou trávu s kopřivami v žabkách, když mohl koukat na fotbal, neshledával za přirozený výběr chlapské činnosti na nedělní odpoledne. Nicméně doufal, že mu tohle ponížení vynahradí povolení k večerní návštěvě hospody. Samostatné večerní návštěvě hospody.
Vagón za zády ho zabrzdil.
„Jsme tady.“
Aleš se začal rozhlížet kolem dokola.
„Co je?“
„Hledám stánek s občerstvením. No, jednou je to poutní místo, tak by tady měl stát.“
Bouchla ho do ramene. S předstíranou bolestí se za něj chytl.
„Au! Najednou se chceš prát? A když jsem chtěl já, tak to tě bolela hlava.“
Další rána. Silnější.
„Dobře, vzdávám se. Co bude dál?“
Linda ho nastaví čelem k vodnímu toku.
„Teď tě představím řece, ty se do ní zadíváš a pak budeme čekat na odpověď. Když se její proud obrátí do protisměru, tak to znamená, že pro mě nejsi vhodným ženichem.“
„Vážně? Tak to je snadný. Já myslel, že potom vstoupím na hladinu a ta, když mě udrží, jsem navždy tvůj. Ale jinak to nemyslíš vážně, viď? To celý sis vymyslela, abys mě vylákala od televize a já se nemoch koukat na ten fotbal, že mám pravdu? Pomsta za neumytý nádobí? “
„Ty se bojíš?“.
„Tak dobře. Představ mě, ať to máme za sebou.“
„Už se stalo.“
„Aha. A co teď?“
„Chytíme se za ruce a oba se budeme dívat do vody, do jednoho místa.“
„Jak dlouho?“ odevzdání v hlasu už ani neskrýval
„To poznáš.“
„Jak? Ukáže se mi výsledek zápasu?“
„Mlč a dívej se!“
„To jsem měl původně v plánu“
Když ucítil bolestivé štípnutí, zmlknul. Zadíval se na hladinu řeky a přemýšlel, jestli do ní nemá skočit.
Nemohl se soustředit. Proud neustále strhával jeho pohled sebou. Stačila malá vlnka a úmysl setrvat očima na jednom místě se převalil spolu s ní. Chtěl vědět, jak je na tom Linda, ale netroufl se na ni podívat. Obezřetnost, aby hlavou nepootočil za plujícími předměty a ona ho tak nemohla přistihnout, že podvádí, byla silnější, než ochota rituál skutečně podstoupit.
Do zorného pole se mu dostávala labuť, která elegantně manévrovala svým tělem na přistání.
Zavřel oči.
„Au!“ vykřikla Linda a zatahala Aleše za ruku.
„Co je?“ lekl se s hlasitostí silnější, než jakou si situace vyžadovala.
Myšlenky mu klouzaly od otázek, co se stalo, po úlek z možnosti, že byl přistižen se zavřenýma očima.
„Chceš mě rozdrtit prsty?“
Vytáhla svou dlaň z jeho sevření a trhaně pohazovala celou paží, jakoby sklepávala teploměr.
„Promiň, nechal jsem se unýst tím rituálem,“ doufal, že její bolest zaměstná její vnímání natolik, aby nedokázala postřehnout nejistotu omluvy vycházející z neznalosti nad tím, co skutečně způsobilo ono sevření, které si vůbec neuvědomil.
„Víš co, měls pravdu. Byl to blbej nápad, jdeme dokoukat ten fotbal.“
Přestala mávat rukou. Jen nehybně stála a naštvaně se na něj dívala.
Nezdálo se, že by skutečně chtěla odejít, ale protože necítil potřebnou sílu jí tou poznámkou ještě víc vytočit, nechal si ji pro sebe a přešel k taktice, o které byl přesvědčen, že znamenala jediné východisko k uklidnění situace. A ani na okamžik nezapochyboval, že přesně kvůli následujícím slovům se Linda k tomu výstupu odhodlala. Začal opatrně:
„Tak, když už jsme tady…“
Její strnulý bojový postoj povolil. Stejného účinku by jistě docílil i pouhým povelem Pohov!
Ještě dala k dobru pár vteřin genderového vzdoru a už ji měl znovu vedle sebe.
Ona spokojená, neboť dosáhla svého. On spokojený, že bude mít chvíli klidu navíc. Záměna pocitů po sexu.
Fakt, že fotbal už stejně skončil, jeho uspokojení nad zvládnutím celé situace ještě umocnil.

Když otevřel oči, neboť nabyl dojmu zbytečně protahovaného prodloužení, slunce bylo pod mrakem. Dokonce si pod vlivem prvního dojmu ze ztráty jasného světla pomyslel cosi o stmívání, ale na něj bylo ještě brzo. Nebo ne? Zvedl ruku, aby se podíval na hodinky. Něco mu na tom pohybu nesedělo.
Je sám.
Stojí sám na břehu řeky.
Otáčel se.
Sám.
„Lindo!“
Nic.
„Lindo!“
Přišlo mu zvláštní, že sám sebe neslyší.
Tleskl.
Žádný zvuk.
Ruce vylétly vzhůru k hlavě.
Uši byly volné, žádná překážka.
Mezi stromy se mihly šaty s puntíky.
Absolutní bezvětří.
Rozeběhl se.
Najednou stál na železničním náspu.
V ruce šaty s puntíky.
Ležela nedaleko.
Schoulená mezi kolejnicemi.
Zvuk.
Blíží se.
Odněkud z dálky?
Náraz.

„Au!“ vykřikla Linda a zatahala Aleše za ruku.
„Co je?“ zakřičel vyděšeně.
„Chceš mě rozdrtit prsty?“
Vytáhla svou dlaň z jeho sevření a trhaně pohazovala celou paží, jakoby sklepávala teploměr.
„Promiň, nechal jsem se … děláš si ze mě srandu?“
„Co?“
„Tohle už se přece…,“ nechápavě na ní koukal a čekal, až se prozradí. Vybuchne smíchy nebo prostě něco udělá.
„Víš co, měls pravdu. Byl to blbej nápad, jdeme dokoukat ten fotbal.“
Přestala mávat rukou. Jen nehybně stála a naštvaně se na něj dívala.
Udělal první krok.
„Už skončil.“
Než stihla cokoliv říct, vytvořil si před ní slušný náskok.
Dohnala ho až pod náspem. Stál s telefonem v ruce u vstupu do podchodu. Něco si na displeji prohlížel. Vzhlédl.
„Máš zmuchlaný šaty, nechceš si je sundat?“
Ta facka nebyla vůbec bojácná. Nepoodstoupila po ní ze strachu před odvetou.
„S Milanem jsem spala.“
„Já vím.“
A za zvuku nad hlavami projíždějícího vlaku se začali milovat.