Selfie

Selfie

Stál a díval se na padající list, dokud mu bázlivě nezavadil o rameno, jako to dělávají děti při hře na honěnou, když se bojí, aby hned nedostaly babu zpátky. Taky ji hrával. Obtloustlý malý korkový špunt.
Koruna stromu zašuměla. Prsty listů ho zasypávaly doteky, o které nestál. Zavřel oči.
Když je znovu otevřel, bylo po všem.
Pokračoval v cestě. Lámal suché paže, rozrážel upadané dlaně.
Telefon po prvním zazvonění zahodil. Ve skutečnosti jen vypl zvuk. Naštvaný na les, že se nechá rozbíjet civilizací. Naštvaný na sebe, že je pořád idealista. Naštvaný na Zuzku, Lenku a Julii, že se nechal ovlivnit.
Těžknul mu krok. Bláto se spojilo se vzpomínkami.
Vypuštěný rybník smrděl. Poslední hejno divokých hus se ladně vzneslo. Labuť, co zůstala, do týdne zemře. Hodil po ní kamenem. Přišla blíž. Rákosí se naklonilo ke břehu. Vypuštěný rybník smrděl.
Očistil si o stavidlo boty. Cítil se líp. Prach zůstal.
Někdo na druhé straně zapískal. Pak štěkot. Zase písknutí, zase štěkot. A poslední hejno divokých hus se ladně vzneslo
Byla tam cesta a pár chat. Tam na té druhé straně, co štěkal pes. Do jedné se vloupal. V sedmnácti na to ještě měl. Teď už by tomu ani nedokázal zabránit, kdyby šel kolem. Ať si každý děla, co chce. Je svoboda.
Z lesa se ozval křik dětí. Snad na ně spadne strom.
Vyfotil si zblízka labuť. Nevydržela pózovat. Snímek byl rozmazaný. Vypadal dobře.
Přes hledáček bloudil okolím. Všude jen špatná kompozice. Nic, co by stálo za kousek paměti.
Přiblížil si pohozený kus hadru visící na suché větvi místo malin. Možná ostružin. Prostě mrtvý klacek metr od země a na něm rukáv od košile.
Chlápkovi, který seděl u rybníka, bylo teplo a tak si utrhl rukáv. Uprchlého vězně kličkujícího před honitbou zadržel agresivní keř. Vrah snažící se ukrýt mrtvolu si vybral tu nejhorší zkratku do lesa. Podivín zdobící. Agresor ničící.
Malý rukáv chlapecké košile. Pedofil zatahuje chlapce dál od očí svědků. Podobný vzorek nosil otec.
Posunul objektiv jinam. Zpátky na umírající labuť. Třeba je to její práce. Zobákem si čistila svůj hrob.
Zuzka nosila jeho košile a říkala tomu splynutí. Lenka nosila jeho spodní prádlo a říkala tomu fetiš. Julie nosila jeho dítě a říkala tomu zkurvenej osud.
Děti vyběhly z lesa. Chtěly vyfotit. On nechtěl. Nevzdávaly se. On nechtěl. Hodily po něm kamenem a utekly. Labuť se zdála být klidnější. Opustil ji.
Zbrázděné pole přecházelo na obzoru v oblohu. Tmavě hnědá do světlé a výš do zakouřené hospody.
Dráty vysokého napětí jako čárky za každé vypité pivo. Účet, prosím! Ale platit nebudu. Mé svědomí je savo.
Natáhl do nosu vůni podhoubí. Zapátral pohledem na kraj lesa. Všude samé listí. Mohl by ho klackem rozhrnovat, ale vlastně nechce vidět, co je pod ním. I zvědavost má už za sebou.
Možná, kdyby existovala na foťáku funkce označená piktogramem houby, která by je umožňovala najít. Plácek pokrytý listím se na fotografii promění v rodinnou idylku hříbků. Hledači lysohlávek maskováni členstvím ve fotografickém kroužku.
Prohlídl si nabídku režimů u svého přístroje. Houbičku nenašel. Nastavil dámu v klobouku, zamířil do vlnobití hlíny a nic.
Z místa odkud přišel, se ozvalo zpomalené hřmění padajícího stromu.
Pokračoval v chůzi. Blížil se do bodu, od kterého se přestane dívat pod nohy.
Minul rozkymácený plaňkový plot zahrady. Kdysi domestikované jabloně se navraceli ke svému divokému zimnímu já. Vítr mával jejich přerostlými dredy. Zbavoval je posledních kousků konzumu. Šlachovité růže zápasily s šípkem, zatímco slunečnice se smiřovaly s prohraným bojem o léto a hlavy jim z pocitu marnosti klesaly níž. Ale možná se jen chtěly podívat, jak vysoko vlastně od země narostly a už se nenarovnaly. Luplo jim ve stonku.
Na brance byl namalovaný čtyřlístek. Nikdy skrze ní nešel. Vždy se protáhl prostorem chybějících prken. Čím víc byla zahrada v rozkladu, tím raději do ní vstupoval.
Bál se dne, kdy ožije. Kdy ošklivosti budou násilně vnucovány estetické hodnoty. Krása není o původu, originalitě, samovolnosti. Krása je umělohmotný konstrukt naší představivosti o ideálním světě.
Dokonce uvažoval o koupi. Vyhledal si na internetu aktuálního majitele. Zjistil, že je po smrti. Jak jinak. Dědické řízení dosud probíhá. Když zemřel jeho otec, nechal všechno propadnout státu.
Vědí růže, že ten, kdo je zasázel, zemřel? Prodlouží se kořeny rostlin, aby se s ním mohly spojit?
Procházel se po pozemku. Tady natáhne houpací síť. A v tomhle místě stluče chatku s velkou zastřešenou terasou. Pozoroval by z ní, jak odletí poslední plotová laťka a zahrada pohltí les.
Bylo to jediné místo, kde se bál přiložit fotoaparát před oko. Usmyslel si, že pokud by pořídil jediný snímek, všechno zmizí.
Zaslechl vrzání kola. Přikrčil se. Nedýchal. Zavřel oči. Když je znovu otevřel, bylo po všem.
Nechal se obestoupit stromy a vzhlédl. Daleko od zahrady. Kousek od pěšiny protínající les, po které před pár vteřinami dupal běžec s kapucí přes hlavu, aniž by si všiml, že je pozorován a focen.
Všechny větve se zdály strnule stejné. Ať už po sobě sahaly, odkláněly se, proplétaly, trčely vzhůru, klesaly, postupně umíraly. Přišly mu fádní.
Vybral si jinou partu kamarádů, co si byli vnuceni. Hned věděl, že jsou ti praví.
Mačkal spoušť, aniž by nafocené snímky kontroloval. Chtěl se vyhnout zklamání, že to vidí jenom on.
Shodil ze zad batoh. Nechal ho padnout do mokrého listí a několikrát na něj šlápl, když s hlavou vztyčenou hledal ten správný úhel. Točil se do kola. Poklekl k modlitbě. Nepřestával.
Pravidelně oddychující běžec dokončoval další okruh v protisměru. Zdálo se, že jeho kapuce změnila barvu.
Opatrně položil přístroj na zem. Rozepl batoh a vytáhl silný konopný provaz zakončený utahovací smyčkou.
Potěžkával ho v ruce. Přemýšlel, kterou větev si vybrat. Byl z té nabídky nervózní. Jako když si jde kupovat oblečení a v obchodě místo jedné mikiny se mu jich vnucuje pět.
Zuzka s ním ráda nakupovala, říkala, že ho tím kultivuje. Lenka s ním ráda nakupovala, jen pokud si odnášela víc věcí než on. Julie ráda nakupovala bez něj. Všechny tři bez vkusu na mikiny s kapucí. Buď mu byla tak těsná, že si pod ní nemohl dát ani tričko, nebo měla mizernou barvu a potisk. Julie nesnášela kapuce. Vedli spolu diskusi na téma nezdravého ponoření do své vlastní identity, kterou zakončila poznámkou, že každé utahování šňůrek od kapuce je malé oběšení. Malá smrt při orgasmu ji děsila o dost méně.
Tak jo, bude to tahle. Rozhoupal lano a přehodil přes větev, pod kterou musel stát na špičkách, aby dobře utáhl uzel.
Poodstoupil.
Sebral ze země fotoaparát a chvíli s ním manipuloval. Hledal správné nastavení.
Znovu se podíval na oprátku. Udělal zkušební snímek. Vždycky měl rád realitu na zkoušku. Přišla mu opravdovější. Snažil se to vysvětlit Julii. Pokývala hlavou. Dohodla se, že první těhotenství bude jenom na zkoušku. Na pár týdnů zkušební zkurvenej osud. Jeden nenarozenej krátkej život proti třem otrávenejm dlouhejm. Misky digitálních vah.
Dohořívající podzimní světlo mu vyhovovalo.
Stoupl si pod oprátku. Provlékl hlavu okem. Rukou urovnal vlasy. Naposledy zkontroloval zrcadlovku. Natáhl s ní ruku před sebe, usmál se do objektivu a stiskl spoušť.
Zavřel oči.
Když je znovu otevřel, bylo po všem.