Steven Silver - The Bang Bang Club

Steven Silver – The Bang Bang Club

Pro zisk Oscara nemohl mít Steven Silver k dispozici lepší námět. Reálný příběh čtveřice válečných fotografů (Greg Marinovich, Kevin Carter, Ken Oosterbroek, João Silva) odehrávající se v devadesátých letech na pozadí apartheidu v Jihoafrické republice. Navíc podložený knížkou sepsanou dvěma z nich a faktem zisku Pulitzerových cen za fotografie, o jejichž vzniku “The Bang Bang Club” rovněž vypráví. K tomu připočteme režisérovu faktografickou znalost i orientaci v prostředí, neboť sám na místě v předmětné době dospíval. Opomíjena by neměla zůstat ani více než desítka mezinárodních cen, které Steven Silver obdržel za dokument o genocidě ve Rwandě “The Last Just Man”. Přesto výsledek zůstal hluboko za očekáváním.

 

Vítězné fotografie jsou daleko silnější, než sice dobře myšlený, ale zoufale neosobní film.

 

Asi nejvýstižnější byl v reakcích The Hollywood Reporter, když napsal, že ony vítězné fotografie jsou daleko silnější, než sice dobře myšlený, ale zoufale neosobní film. Klíčové bude právě ono dobře myšlený, neboť jak přiznává sám Silver v rozhovoru pro wegotthiscovered.com, o natočení stál od chvíle, kdy věděl, že vzniká kniha “The Bang-Bang Club: Snapshots from a Hidden War” a dohodl se s jejich autory (Marinovich, Silva). Ti následně připomínkovali scénář, objevovali se i na natáčení, byli diváky prvního sestřihu. Lze z toho dovozovat, že právě díky tomu se z filmu vytratila osobitost režisérského pohledu a především byla na minimum potlačena kontraverzita, kterou námět doslova přetéká. Ze zneklidňujícího snímku se vyklubala pieta za mrtvé fotografy-kolegy.

První problém je už v úhlu pohledu. Úvodní obraz nás zavádí do rozhlasového studia, kde moderátorka vede rozhovor s jedním z členů The Bang Bang Clubu. Přijde střih a vracíme se do minulosti, abychom sledovali příběh jiného člena/nováčka (Marinovich), který je ke klubu přizván. Jeho příběh je však postupně narušován i obrazy ze života zbylých fotografů. Z toho důvodu téměř odpadá možnost skutečného diváckého prožitku prostřednictvím ztotožnění se s někým z hrdinů. Mozaikovitý styl vyprávění rovněž chvílemi ztěžuje orientaci v čase.

 

Závažnost sdělení otupil Silver na minimum.

 

A aby toho nebylo málo, režisér se snaží vše zasadit do kontextu politické situace. Ačkoliv se zdá, že tuto linii odbude úvodním informačním titulkem, už v tak krátké stopáži předkládá další zbytečné vysvětlovací scény i postavy odvádějící pozornost. Je jasné, že Steven Silver byl postaven před těžké dilema. Mohl si vybrat, zda točit film o apartheidu, o skupince slavných válečných fotografů, nebo o vzniku dvou fotografií oceněných Pulitzerovou cenou. Všechny tři možnosti by vystačily na působivé drama. Bohužel na poli celovečerního filmu debutující Silver se pokusil natočit všechno dohromady (včetně školy fotografování). Závažnost sdělení tím otupil na minimum.

Nakolik může být na vině přítomnost a osobní angažovanost fotografů Grega Marinoviche a João Silvy, jsem se pokusil naznačit výše. Zajímavý je postoj režiséra, který v již zmiňovaném rozhovoru reaguje i na otázku, proč vlastně nezvolil formu dokumentu. V odpovědi říká, že si nebyl jist, zda by tak dokázal na diváky přenést pocity, co to znamenalo dělat rád práci fotoreportéra i za takových podmínek. Že vidět ty momenty, být u toho, pomáhá divákovi si lépe uvědomit situaci fotografa skrývajícího se za aparátem uprostřed válečné zóny. V tomto ohledu s ním není možné nesouhlasit. Scény, kdy se fotografové dostávají do ohniska dění jsou, navzdory uhlazené kameře, působivě názorné. S psychologií postav už to je slabší.

 

Příběh Kevina Cartera by vydal na samostatný film, ale zde se jedná o zahozenou šanci.

 

Režisérova odpověď má však ještě jednu část. V té za důležitý důvod volby hraného filmu označuje skutečnost, že dva z členů The Bang Bang Clubu už nežijí, a že konkrétně Kevina Cartera chtěl na plátně znovu zhmotnit, prozkoumat jeho charakter. Kevin Carter je autorem slavné fotografie (“metaphor for Africa’s despair”- The New York Times), díky které se svět konečně začal zajímat o hladomor v Sudánu. Sám příběh tohoto fotografa by vydal na samostatný film, ale zde se jedná o zahozenou šanci. Šanci, která selhává v tom nejdůležitějším momentu. V možnosti převrátit touto postavou vosí hnízdo novinářské etiky. Způsob, jak se fotoreportéři vyrovnávají s tím, co vidí, co zaznamenávají. Film to pouze letmo nadhazuje a odbývá na malé ploše téměř mávnutím ruky včetně (v negativním smyslu) překvapivé pointy.

Cartera líčí film jako člověka, kterému se záliba v drogách vymkla kontrole. Aby se z toho dostal, odjíždí spolu se Silvou v březnu 1993 fotografovat do Sudánu. Příliš mu to nepomůže a po návratu do Jihoafrické republiky žije dál bohémským životem bez peněz. Fotografii se supem a děvčátkem objeví náhodou Silva. V podstatě bez vědomí Cartera ji otiskují The New York Times a stovky dalších světových periodik. Cartera kamarádi kontaktují až ve chvíli, kdy vyhraje Pulitzerovu cenu.

Spolu se slávou však přichází i obvinění, že děvčátku nepomohl. Tři měsíce po ocenění páchá Carter sebevraždu, ovšem ve filmu s poněkud posunutým důvodem. Carter zde před smrtí prohlašuje, že za chvíli už bude s Kenem Oosterbroekem. Ten byl zabit krátce před tím při přestřelce, ke které se připletl během focení. Síla jejich přátelství se tu nenápadně předsunuje před tíhu svědomí. Nejspíše proto, aby scéna nepůsobila jako přímé přiznání Carterovi viny. Neustále je třeba mít na paměti, že film dozorovali zbylí členové The Bang Bang Clubu.

Už samotné pořízení oné fotografie vzbuzuje otázky. Carter byl při focení sám. Neexistuje svědectví. Silver to inscenuje jako scénu, během které je Carter kdesi na rozhraní rauše a abstinenčních příznaků. Z rozhovoru mezi Carterem a Marinovichem pak vyplývá, že Carter celou historku o tom, co se stalo s děvčátkem, podává pokaždé jinak. Výbušné sdělení však nemá ve filmu pokračování. Není rozváděno dál. Žádné mučivé otázky, žádná psychologie. Jen střih a sebevražda s již zmíněným prohlášením.

I ztvárnění druhé z fotografií se nevyhnulo omilostněním autora. V tomto případě více pochopitelným, neboť Marinovich byl při natáčení. (Mimochodem až úsměvně působí scéna, ve které je Marinovich svým kolegou obhajován, že pořízení fotografie nebylo pouze štěstím, ale i jeho zručností.) Dozvídáme se tak, že Marinovich se snažil lynči zabránit, ale jeho profesionalita nakonec zvítězila. Nicméně událostí zůstal poznamenán, což se film snaží ukázat, ale snaha není vždy korunována úspěchem.

 

Scény, ve kterých se rozehrává psychologie postav, se ukázaly být pro dokumentaristu Silvera nepřekročitelným balvanem.

 

Právě scény, ve kterých se rozehrává psychologie postav, se ukázaly být pro dokumentaristu Silvera nepřekročitelným balvanem. Podepsal se na tom i casting. Pro téměř celou čtveřici hlavních herců v roli fotografů to byla první skutečně závažná role. Ryan Phillippe právě v roli Marinoviche byl z tohoto pohledu tím nejzkušenějším – viz “Crash”, “Vlajky našich otců”, “Gosford Park”. Postupující emocionální rozpolcenost však neměl ve filmu s chybně nastavenou přelétavou pozorností na jednotlivé hrdiny šanci dostatečně odstínit a prodat.

Taylor Kitsch čelil jako Kevin Carter velké výzvě a vzhledem k ještě menšímu prostoru nelze jeho snahu neocenit. Zvláště s přihlédnutím k zálibě v jednoduchých filmech, kterými má filmografii poznamenanou. Je pak vtipnou hříčkou osudu, že postavu jménem Carter si zahrál ještě jednou, a to v letošním propadáku “John Carter: Mezi dvěma světy”. Neels Van Jaarsveld (João Silva) a Frank Rautenbach (Ken Oosterbroek) byly obsazeni víceméně typově. Jejich existence plátnu nijak neškodí, neboť nemají obrazy vyžadující soustředěnější hereckou práci.

 

Z dramatu se stává plytká podívaná.

 

Když jsou na plátně všichni čtyři, chvílemi to vypadá jako řádění party středoškoláků. Vymetají bary, berou drogy, střídají ženy. Z dramatu se stává plytká podívaná. Předsevzetí režiséra vtáhnout diváka do práce fotoreportéra nemohla dostat v těchto okamžicích více na frak. Pracně budovaná atmosféra je v tahu, stejně jako důvěryhodná psychologie postav, které mají vzápětí uprostřed přestřelek řešit důležitá morální dilemata. Film však za zhlednutí přesto stojí. Kvůli samotnému námětu i dobře natočeným scénám pouličních nepokojů. Jen si ty otázky, které by měl klást, musí položit divák sám. A odpovědi na ně hledat nejen prostřednictvím shromažďování dalších informací, ale i v osobním žebříčku hodnot.

“The Bang Bang Club” byl v premiéře uveden v září 2010 na Torontském filmovém festivalu. Práva k uvedení se prodala téměř do celého světa, ale někde pouze rovnou k vydání na DVD. U diváků má dodnes mnohem pozitivnější reakce, než u kritiky. Režisér Steven Silver se momentálně vrátil k roli výkonného producenta.