T2 Trainspotting (režie Danny Boyle)

T2 Trainspotting (režie Danny Boyle)

Těžká věc. Když jdete na film a na paměti máte všechny ty pozitivní ohlasy, které jste o něm slyšeli, dříve či později se v kině dostaví chvíle, kdy si říkáte, jestli to náhodou nebyly reakce na úplně jiný biják. Ne, nešel jsem na Trainspotting 2 kvůli pozitivním referencím, ale pokud bych nejdříve četl ty zámořské s aktuální průměrnou známkou 64 % na metacritic.com, nepřišlo by takové zklamání.

I když zklamání, jak se to vezme. Je to jako s drogami. Drogy reálné emoce potlačují na úkor těch falešných. Když vystřízlivíte, nestačíte se divit. No, někdy nemusíte ani vystřízlivět, ale stačí zestárnout. Jsem z generace pamatující premiéru prvního dílu a pro spousty věcí, které se dějí ve dvojce, mám pochopení. Po skončení filmu jsem si ale nicméně uvědomil, že pokud by mi bylo dvacet a viděl bych oba filmy krátce po sobě, odmítal bych zestárnout. Ba co víc, děsil bych se toho. Jestliže v jedničce se postavy chovaly stylem no future, nyní se rochní v nostalgii a melancholii.

The Hollywood Reporter napsal, že T2 je stylisticky přetažený odvar a do jisté míry má pravdu. Pokračování nemá žádnou pamětihodnou scénu. Těží z jedničky, ale to podstatné z ní nepřevzal. Zaostává ve vizuální originalitě, stejně jako v pokusech přinést nový pohled na známé téma. I sociální reflexe, která hrála důležitou roli, se zde scvrkává na pár fragmentů a děj je tak ve své době ukotven ještě méně zřetelněji, než tomu tak bylo v jedničce. Celé to změkčení na všech frontách, tedy od scénáře po režii, dobře vystihuje dění pro premiéře, kdy hlavní aktéři připustili, že jim ukápla slza. Dovedli byste si to po prvním dílu představit?