Trash

Trash

Magnus se hrbí nad školní lavicí. Příliš tlačí na tužku, kterou drží při psaní v levé ruce. Soustředí se.
Většina třídy věnuje pozornost něčemu jinému. Povídá si, prohlíží videa na mobilních telefonech, …
„Tohle jsem natočil včera cestou ze školy. To auto zapaluje můj strejda. Málem mně přitom shořel mobil.“
„Tý jó, dost dobrý.“
… hraje hry na mobilních telefonech, pořizuje záznamy mobilními telefony, metá papírové kuličky.
A před tím vším, v nevyužité mocenské pozici, sedí učitel, který se už dávno dobrovolně vzdal možnosti desetileté děti před sebou zaujmout, neboť je jako přistěhovalce nepokládá za vhodné osoby pro jakýkoliv vzdělávací systém, v čemž ho právě utvrzovaly články v místních novinách o propuknutých nepokojích.
Zazvoní na přestávku. Učitel složí noviny. Rukou smete ze stolu jednu z papírových koulí. Vysvobozenou učebnici matematiky spolu s denním tiskem vloží do podpaždí. Cestou ke dveřím smaže suchou houbou tabuli popsanou příklady. Ani při jedné z těch činností nepohlédne směrem do třídy. Nechá po sobě čmouhy a bílý prach.
Magnus se spolužáky na příkaz bratra nekamarádí. Dodržení zákazu znamená příležitost zavděčit se svému vzoru. I za cenu šikany.
Pošklebují se mu. Berou a schovávají věci. Plivou do tašky. Nastavují nohu. Zasahují ho náhodně vystrčeným loktem při odchodu z učebny.
Teď mají sešit, který ukořistil ten největší z nich.
„Copak sis tam zapisoval? Ukaž!“
Šelest stránek jako odpočet
„Jé, podívejte, to je ale blbec, on si snad doopravdy počítal!“
Všichni se dívají, jen Magnus dál ukládá věci do tašky. To ho naučil bratr. Říkal tomu pasivní obrana.
„Když se nebráníš, přestane je to bavit. Vyměknou, protože většina z nich to dělá jenom proto, aby se ukázala před ostatníma a mohla se ti vysmát.“
„A co když do mě začnou strkat, mlátit mě?“
„Tak zavoláš svýmu bráchovi a ten tě z toho dostane.“
„Co když to nestihne včas?“
„No, budeš muset taky rozdat pár ran. Nejlíp mezi nohy, to je na chvíli odrovná.“
Sešit jde z ruky do ruky. Magnus nereaguje.
„Táta říkal, že ve škole se snaží jenom hlupák, protože pak stejně neseženeš pořádnou práci. Maximálně zahradníka, a k tomu nepotřebuješ umět vypočítat nějaký debilní příklady.“
Dají mu sešit zpátky. Dobrovolně.
Před školou odemyká ze stojanu kolo. Dárek od bratra. Než nasedne, zkontroluje, jestli není vypuštěné.
Jeho čtvrť se mění. Přibývají odpadky a lesklé kaluže střepů.
Zastaví, aby si prohlédl převrácené auto.
Také lidí je venku mnohem více. Občas na něj někdo vystartuje. Když za sebou slyší skleněný vodopád, dostane strach.
Dech se Magnusovi zklidní až uvnitř pavlačového domu.
Doufá, že bratr bude doma, aby mu vyprávěl další příběh ze země, odkud pocházejí.
Slyší hádku. Už nechce jít dovnitř. Couvá k zábradlí pavlače naproti dveřím. Zacpává si uši. Přivolává šumění moře, které vše přehluší.
Dveře se otevřou. Magnus nechá uši být. Usmívá se do zad bratrovi. Ten drží v obou rukách igelitové tašky naplněné odpadky. Pokračuje v hádce s mámou.
„Na takovejhle život ti seru. Nemáme ani na pitomej koš na odpadky. To ti přijde normální? Musíme to změnit. Musíme do ulic.“
„Takže rabování je podle tebe normální? Takhle jsem tě nevychovala.“
Dveře bouchnou.
Bratr dojde k zábradlí a hodí odpadky ze třetího patra dolů na dvůr.
Vyzdvihne Magnuse do vzduchu.
„Nesmíš to posrat, jako já.“
Magnus se usmívá, dokud mu bratr definitivně nezmizí z vysněného odpoledne. Chvíle ve vzduchu vydala za stovku příběhů.
Do jednopokojového útočiště vstupuje s dobrou náladou.
Máma cosi ukládá do horní police kuchyňské skříňky. Na sobě noční košili, uvnitř pár deci alkoholu.
Nedopitá láhev, zaplněný popelník, pusa na čelo.
„Co bylo ve škole?“
Magnus se odtáhne.
„Ty seš moje naděje, víš to? Můj chytrý syn, co to jednou někam dotáhne. Lidi si tě budou vážit. Budeš brát spoustu peněz, za který pro nás koupíš velký dům se zahradou a pěkným trávníkem.“
Dopadne na gauč. Vrací televizi zvuk, naklopí láhev.
„Ty nebudeš jako tvůj bratr. Tvůj bratr ztratil víru. To ty nikdy nesmíš připustit.“
Magnus rozhrne závěs království naděje. Přístupovou cestu zase rychle odřízne. Školní tašku upustí pod nohy. Matrace na válendě se pod ním nepatrně prohne.
Těká z jednoho obrázku na druhý.
Fotografie z časopisu. Ohrada s koňmi, traktor, hromada sena, jehož vůni nezná. Živé koně viděl, když strážníci v sedlech projížděli čtvrtí. Vyprovázel je.
Fotografie s otcem. Fotografie s bratrem. Desítky obrázků moře.

Magnuse probudí hluk. Otevře oči. Noc. Přes těžký závěs tlumeně proniká světlo zářivky.
Podepře se lokty. Chytá slova.
Bratr obtížně krotí rozčílení.
„… slibovala si, že tady na nás bude čekat, že se budeme mít dobře a místo toho sedí fotr ve vězení a my ani pomalu nemáme z čeho žít…“
Dlaně na uši. Moře nikde. Tělo se mu rozechvěje jako listoví pod náporem větru. Dech nestačí. Úzkost.
Magnus s obtížemi vstane a rozhrne závěs.
Bratr ztichne.
Matka se rychle sklání, aby mladšího syna objala.
„Vidíš to, cos udělal?“
Místo odpovědi útěk.

Bouchnutí dveří. Magnus neleží ve své posteli. Z gauče nasáklého tabákem mžourá na bratra s plnou náručí značkového textilního zboží. Úplně nahoře tenisky, o které Magnus několikrát žadonil. Pohupující se cenovky.
„Kde je máma?“
Magnus pokrčí rameny. Vstane a hledá věci do školy. Nepřestává pokukovat po teniskách.
„Co to děláš? Je už skoro poledne. Zaspals.“
Nereaguje. Čím víc se snaží zapomenout na uplynulou noc, tím víc se mu vybavuje.
Kupa s oblečením přistane na stole. Sesune se na stranu.
Tenisky v rukách bratra zrádce před jeho obličejem.
„Na, tvoje číslo.“
„Kde je táta? On není na farmě?“
Tenisky padají k zemi.
Nepodívá se. Čeká na odpověď.
Místo ní jde bratr ke kuchyňské lince. Svazek dopisů.
Magnus se přehrabuje v obálkách, jednu si vybere, přečte razítko věznice a vytáhne z ní list papíru, na kterém je sotva pár řádků. Začne nahlas číst otcovu žádost o peníze, aby ve věznici přežil. Brečí. Útěcha od bratra nepomáhá. Už ne.
Vezme jiný. O penězích, o nutnosti poslat syny na brigádu, o zákazu mámě dělat posluhovačku bílejm.
Najednou stojí máma ve dveřích. Vkusně oblečená, s plnou nákupní taškou. V dobré náladě. Střízlivá.
„Budeš dělat posluhovačku bílejm?“
Ještě než dopadne facka na bratrovu tvář, vybíhá brečící Magnus z bytu. Na volání matky nereaguje.
Ve sklepě vyzvedne kolo. Rychle nasedá a rozjíždí se ulicí. Pokračující proměnu čtvrti v bojiště nevnímá. Že překročil její hranice, pozná podle plechovky, která těsně minula zadní kolo.
„Vypadni odsud! Tohle je čistá čtvrť.“
Hlouček povykujících dětí ho přinutí zrychlit.
Z kola sestupuje až tehdy, kdy okolní zástavba navozuje dojem klidného a útulného místa. Stromy v pravidelných rozestupech, pečlivě upravené trávníky a předzahrádky u domů, jejichž stáří udivuje a zahanbuje zároveň.
U jednoho z nich se zastaví. Položí kolo na chodník a jde ke dveřím. Zaklepe.
Otevře holčička stará jako on. Pozdraví se s ní. Pak zaslechne přibližující se hlas.
„Kdo to je, zlatíčko?“
Když uvidí Magnuse, popostrčí holčičku za sebe a zavolá dovnitř domu.
„Charlesi!“
Statný muž zabírá postavou téměř celý vchod.
„Co tady chceš? Nic neprodáváme, nic nekupujeme.“
„Dobrý den, já bych … já bych vám chtěl posekat trávník.“
„Táhni, odkud jsi přišel. Kdybych chtěl pomoct se zahradou, rozhodně si nenajmu přistěhovalce, aby mi pak vyraboval dům. Všechny by vás měli deportovat zpátky.“
Dveře se zabouchnou. Magnus zůstane stát a dívá se na dům. V okně uvidí holčičku, která mu přišla otevřít. Mává na pozdrav.
Cestou zpátky ke kolu si všimne party dětí držících se v kruhu za ruce a odříkávajících dětskou říkanku. A o kousek dál právě vystoupila z auta rodina. Otec drží malého syna s aktovkou na zádech kolem ramen, a společně jdou ke dveřím jen o dva domy vedle. Magnus čeká, až se za nimi zavřou, nasedne na kolo a pomalu odjíždí.
Párkrát špatně zabočí a musí se vrátit. Panika z možnosti, že už nikdy nenajde cestu domů, ho opustí, až když míjí plechovku pohozenou na silnici.
Policejní auta, velký zamřížovaný autobus, hradba z uniformovaných zad. Zastaví kolo.
Několik policistů vyběhne z řady. Magnusova chvíle. Projíždí mezerou.
Seskočí a raději kolo vede. Za řídítky zůstává rýha v omítce domů, ke kterým se přitiskl. Pole střepů. Strach.
Dlažební kostka rozlouskne policejní helmu. Děti skandují. Jsou daleko. Některé pomáhají rabovat. Ty starší mají kuráž, tyče a oheň.
„Co tady děláš? Padej odsud!“
Magnus strne. Hledá bratrův hlas.
Stojí u jedné z bojujících skupinek uprostřed ulice. V tom ho policista povalí na zem. Snaží se zvednout. Obušek do zad. Nepřestává na Magnuse křičet, aby vypadnul. Přiskočí další policista a kopem ho umlčí.
Magnus začne prudce dýchat. Upustí kolo, zakryje si uši. Moře nikde. Jen zesílený vzlykot a tlukot srdce. Nechává kolo ležet a s přikrytýma ušima běží pryč.
Klopýtavě zkracuje vzdálenost mezi tím, co se stalo bratrovi, a bezpečím domova. Když mu do cesty skočí opět jeden z rabujících s náručí plnou zboží, zastaví se.
Podívá se dovnitř obchodu. Dává ruce dolů a skrze rozbitou výlohu do něj vchází.
Ven vyjde s odpadkovým košem v náručí. Usmívá se. Už neběží. Křečovitě drží svůj úlovek. Těší se, jak s ním doma překvapí.
Najednou nemůže jít dál. Stisk na rameni. Otočí se.
Nad sebou vidí přilbu. Upustí koš a chce si přikrýt uši, ale policista mu to nedovolí. Jakmile zvedne ruce, spoutá mu je.
Pouliční bitva vrcholí. Převrácená auta hoří. Doposud rozjívené děti utíkají s brekem pryč. Na zem dopadají první patrony se slzným plynem. Obě znepřátelené skupiny do sebe narážejí jako vlny na skalnaté útesy Doveru.
Magnus vše vnímá v podivném oparu zpomalených záběrů. Skrz zamřížované okno autobusu vidí moře, jehož hladina se po něm sápe. Šum.