Veena - Help it to die. ... 70%

Veena – Help it to die. … 70%

Když přijedete poprvé například do Alp, jste uhranuti velkolepostí scenérií, mohutností skalních masivů. Po čase se emoce zklidní. Stále vnímáte tu nádheru kolem sebe, ale už z ní nevyšilujete. Dostaví se uklidňující pokora a vědomí, že tohle místo není jediné na světě. Stejně je to s albem “Help it to die.”. Počáteční ohromení nad produkcí, které není v podstatě co vytknout, střídá po závěrečné “Noise in Mexico” zklidněný tep a vědomí, že tohle není jediná kapela na světě s takovým soundem a repertoárem. Jednolitost neustále se valícího zvuku podpořeného přesným výrazem Veroniky Buriánkové sice utváří dojem až jakési znepokojivé noisové opery, ale po jejím skončení přichází jenom prázdno. Žádný dojezd. Žádná výjimečnost. A ačkoliv jsem se tomu bránil (a pořád tomu sám tak úplně nevěřím), tanula mi při poslechu na mysl pásová výroba. Jako by každá nová písnička mazala tu předchozí a byla v podstatě pouze jednou jedinou. Neustále předělávaný výrobek. Náznak dramaturgické stavby přicházející až přibližně v poslední třetině alba (“Longtemps”, “Stories”, “Noise in Mexico”) už nedokázal ten pocit úplně vymazat. Bylo to jako procházet davem se stále stejnými tvářemi, které vás natolik znejistí, že jste nuceni podívat se na zem, jestli náhodou nestojíte na místě. Je zvláštní, že se na tom nic nezměnilo ani s opakovaným poslechem, kdy jsem se začal chytat na jednotlivé písničky, abych beztak hned s tou následující opět zapomněl na jejich melodii a slova. Zneklidňující album.